Výlet pro medvědy

Toto je sled událostí ze dne, ve kterém jsem se rozhodla ujít 12km trasu v rámci charitativní akce na podporu medvědů ze Zoo Hluboká nad Vltavou:

3:38    vzbudila jsem se, bůhví proč tak brzy

3:45     nechce se mi spát, projíždím internet a čtu blbosti

5:00     dělám si hummus a topinky, neb mám hlad a skoro nic doma

5:15    pouštím Fredyho a Elinku na zahradu a sleduju film s Hercule Poirotem

6:45    film skončil a já se na Mapách.cz bavím hledáním příjemné trasy, kterou bych něěěkdyyyy mohla projít. Tedy někdy do 5.dubna, do kterého musí všichni zaregistrovaní odeslat fotku ze splněného úkolu, v mém případě turistický výšlap.

7:15    trasa nalezena. Za okny slunce, i když mělo pršet. Že bych vyrazila dnes?

7:30    chystám se na výlet. Normálně popadnu klíče a mobil, ale dnes je to TÚRA. Takže beru malý batoh, do něj musli tyčinku, láhev s vodou, náplasti, pružné obinadlo a kapesní nožík. Nevím, co bych s ním chtěla řezat, ale jistota je jistota. Vysvětluji Elině, že půjde na procházku až odpoledne. Je nervózní a kouše Fredyho do ocasu.

7:45    začínám být nervozní i já, bolí mě koleno, mírně se mi motá hlava - úzkostné projevy. Na koleno beru Ibalgin, Elinu uplácím pamlskem, aby zůstala na pelíšku, a jdeme do auta. Fredy nadšen.

8:00     vyjíždíme 

8:11    jsme na našem startu. Je to start našich každodenních procházek, ze kterého šlapeme někdy šest, někdy osm, někdy deset kilometrů. V pohodě a bez nervů. Dnes je to jiné, dnes je to TÚRA, musíme ujít 12 km a samozřejmě bych si přála i dobrý čas v cíli. Je mi nevolno, bolí mě koleno, možná na mě leze migréna. Místo Ibalginu jsem si měla vzít Oxazepam. Jsem magor. Fredy očurává keř a nejeví známky nervozity.

8:45    3 kilometry za námi. Chce se mi na záchod. Koleno bolí. Hnala jsem to do kopce jak o závod. Tedy on to je závod. Dívám se z vyhlídky dolů na most přes říčku, tam bychom měli být tak za dvě hodinky. Fredy je nervózní, jestli to tady neotočíme zpět, jak to často děláme. Když zjistí, že jdeme dál, je nadšen a vykoná potřebu.

 

9:00    ale já ne. Les je ale velmi světlý a průhledný, vyhlížím mlází, musím vydržet.

9:15    mlází nalezeno. Koleno už tolik nebolí, i se mi líp dýchá. Blížíme se k bodu rozhodnutí - dalších 6 km doleva nebo asi dva kilometry doprava zpět k autu. Napadá mě hláška z řídícího střediska při letu na Měsíc - Go versus No go. Rozhlížím se po louce - GO! Fredy honí myš, závažnost chvíle ho nezajímá.

9:22    6 kilometrů. Kolem nepěkná krajina po lesní těžbě a pěkný potůček. Psychosomatické potíže mizí. Vzápětí narážíme na dlouhé úseky zledovatělé cesty v hlubokém údolí. Fredíkovi podjíždí tlapky,  a to má čtyři. Volím raději sníh při okraji, i když mám jen tenisky. Nikde nikdo, nestojím o zlomenou nohu. Rychlost chůze znatelně klesá. Sníh v botách mírně chladí.

9:57    9 kilometrů. Vybaluju tyčinku, a posléze vodu na rozlepení pusy. Nálada jásavá, počasí příjemné, lidské potřeby se nehlásí a koleno jakž takž. Lepší už to nebude. Potkáváme skupinu mladých turistů s fenkou, Fredy má vlažný zájem, fenka se bojí, raději beru pesana pryč a ten se s nadšením vrhá na stopu. Dává přednost stopě před fenou, je nějakej divnej....

10:15    stojíme na mostku, který jsme před dvěma hodinami viděli shora. Do započítávaného cíle zbýva asi  kilometr a půl, k autu něco přes dva. Začíná být teplo. Zvažuji plavání v oblíbeném rybníku v rámci regenerace svalů po výkonu. Fredy zvažuje únik do lesa po nějaké stopě, ale je mu to zaraženo v zárodku.

10:27    12 kilometrů. Dali jsme to za 2:15 podle Stopaře. Jsme prostě hvězdy! Fredyho moje uspokojení nezajímá a očůrává drn suché trávy.  

10:39    auto a cíl dnešního putování. Chci cílové selfie s Fredíkem, jindy naprosto ochotný model odmítá pózovat se mnou, musím použít mírné násilí doprovázené piškotem. Odjíždíme k rybníku a já si dopřávám pět minut nirvány ve vodě, která má asi pět stupňů Celsia. Přímo cítím, jak se unavené svaly regenerují, klouby pookřívají a celkově je to prostě paráda!!! Fredy dříme v autě.

 

 

 

 

11:16    příjezd domů. Jsem hladová a musím ještě vařit. Vítá nás Elina s jasným výrazem - "Kde jste tak dlouho?" a "Vyrážíme na procházku, ne"?  

Miluju své psy!!!

 

 

Vánoční po pěti letech

 Je to pět let, co jsem psala o svém veskrze kladném vztahu k vánocům, o mém veskrze laxním postoji k věcem, jež jsou, dle názoru mnohých, nevyhnutelně nutné a dnes, 21.12.2020, musím zkonstatovat, že jsem své postoje nijak výrazně nepřehodnotila. Stále mám ráda vánoce, stále se těším a stále nemám vše dokonale uklizeno, vyleštěno, napečeno ... 

Letos je to snad maličko jiné jen díky tomu, že jsem začala už v listopadu malováním části bytu, a tudíž i následným úklidem. Nadšená z toho, jak prachem zašedlé schodiště se zdmi nemalovanými dvacet let teď září čistotou a voní leštěnkou, nechala jsem se ukolébat, že zbytek zvládnu levou zadní. Asi nemám levou zadní, neboť jsem usnula na vavřínech a zbytek domu není tak dokonalý, jak by asi měl být. Ale nevadí. 

Nicméně něco jsem už stihla. Zvládla jsem shlédnout asi osm romantických vánočních filmů na Netflixu a jsem proto naplněna tou správnou atmosférou až po okraj. Nevím, proč to dělám, ale tyto filmy s jednoduchoučkou, jasně čitelnou zápletkou, se spoustou naprosto pozitivních lidí, přehnanými (alespoň podle mého vkusu) vánočními dekoracemi na každém kroku, s romantikou tak sladkou, že vánoční cukroví je proti tomu dietní jídlo, tyto filmy prostě občas potřebuji. Jsou to naprosto nereálné pohádky v nepohádkových kulisách moderních měst, ale ten cukrkandl mi dělá dobře na duši. 

No, a potom film skončí a já jdu vytřít to zcela reálné bahno, které natahali mí zcela reální psíčkové až do kuchyně a sním o pohádkovém princi, kterému náhodou vysadí brzdy u našeho domu a který se rázem zamiluje do mých dvou psů, dvou koček, opadané omítky, bahnité zahrady ...

Krásné a klidné svátky všem.

Z mechu a kapradí ...

Podzimní procházky, když se den vydaří, jsou neuvěřitelné. Barvy lesů kolem jsou nádherné až kýčovitě a mobil se mi plní modro-zeleno-červeno-zlatými fotkami keřů, stromů a luk, s nevyhnutelným modelem Fredym v popředí, pozadí nebo jako šmouha přes celý obrázek. 

 

 

 

 

 

 

 

Občas bych si ale ráda udělala fotku, kde není hlavním objektem můj pes. S Elinkou není problém, tu si přitáhnu k sobě, jednou nohou se postavím na vodítko a problém vyřešen. S Fredym je to horší. Nevím, co se mu v té hlavince děje, ale jakmile vytáhnu mobil a zaměřím čočku na něco malebného, šup, a už tam pózuje chlupaté stvoření a má pohled s jasným podtextem - já jsem nejkrásnější, nevím, co bys chtěla fotit jiného. 

 

 

Kolem našich cest jsou často krásné zelené polštářky různých mechů, kypré a huňaté vedle nízkých, pokrývajícíh kameny a kořeny stromů, fascinující nejen vzhledem, ale i svými jmény. Posuďte sami, není to oslava českého jazyka? Dvojhrotec chvostnantý, paprutka nicí, křivonožka zprohýbaná, čtyřzoubek průzračný a spousta dalších. Ne že bych uměla mechy rozpoznat, tak daleko moje ambice nesahají, jen jsem si chtěla udělat pěknou fotku. A tady jsem narazila na svého narcistického modela. Takže záměr trošku nevyšel, ale tlapky má úžasné, že?

 

Mandalové šílení

 Kdysi v pátě třídě základní školy jsem seděla vedle Jendy, kluka, který byl pohledný (už tehdy jsem si všímala), chytrý a přátelský. To poslední bylo důležité, protože měl jednu věc, kterou jsem mu opravdu moc a moc záviděla - obrovskou sadu fixů.
Ale opravdu obrovskou, takže v ní byly nejmíň čtyři odstíny fialové, asi tři různé šedě, nádherně tyrkysová, o modrých, červených a zelených odstínech se ani nezmiňuju. Naprostá paráda. Nosil tu sadu do školy a půjčoval mi barvičky na různé podtrhávání a zdobení. Tedy samozřejmě fixa byla v sešitě vidět i na druhé straně listu, co se týče zdobení, nemám ani pěknou úpravu ani umělecké nadání a navíc příšerný rukopis, ale Jenda a jeho fixy jsou prostě zafixované v mé paměti s onou kapkou záviti a touhy.

 V poslední době cíleně vyhledávám činnosti, které pohladí duši. Díky svým chlupatým spolubydlícím se dostanu každý den do lesa a kochám se měnící se přírodou, chodím pravidelně plavat do blízkého jezírka (poslední naměřená teplota 12 stupňů) a hledala jsem ještě nějakou domácí aktivitu pro horší počasí, která by byla příjemná, nenáročná a nebyla spojena s domácími pracemi, byť je tady kolem mě pořád co dělat 25 hodin denně, 8 dní v týdnu. Napadly mě omalovánky. Tedy ne ty dětské, s princeznou, rytířem a zvířátky, ani ty "antistresové", u kterých když jsem viděla to množství maličkých plošek k vytvoření vzoru, byla jsem ve stresu, aniž jsem vzala pastelku do ruky.  Hledala jsem něco s většími plochami a geometrickými vzory, něco ladného a přitom nepříliš složitého. Našla jsem mandaly. 

Koupila jsem si sadu pastelek. Opravdu velikou. Mám tři šedé, asi pět hnědých, čtyři růžové a šest modrých. Samozřejmě i spoustu dalších barev. Čtyřicet dřevěných pastelek v plechové krabici. Mám z nich takovou radost, že se chlubím kdekomu, kdo zavítá ke mně domů. Myslím, že mnozí pochybují o mém duševním zdraví, ale já si prostě po více než čtyřiceti letech splnila sen. Mám parádní sadu barviček.

A tak vybarvuju mandaly. Je to uklidňující činnost, při které poslouchám audioknihy, relaxuju a kochám se výslednými výtvory. Nevím nic o komplementárních barvách, nedívala jsem se na žádné edukativní video, prostě jen si tak neodborně tvořím. Konečně nějaká výtvarná činnost, kterou zvládnu, a není to domeček jedním tahem. Jen mě potkala taková malinkatá, téměř zanedbatelná nepříjemnost. Je teď ze mě závislák. Dokončím jednu a musím hned začít druhou. A pak třetí, čtvrtou...ještě že na youtubu je audioknih spousta a celé nedělní odpoledne pršelo. Tak dobrou noc, mám vedle sebe štos nových předloh a čekají....

Nejsem já narcis?

 Zvláštní doba.... Každý den ráno, a když řeknu ráno, myslím tím něco mezi půl pátou a půl šestou hodinou ranní, projdu zpravodajské weby, přeletím zprávy a novinky o tom, jaká opatření přibydou k těm existujícícm, přečtu si vzájemně si odporující stanoviska odborníků a politiků na to, jak řešit virus, zkouknu příspěvky na Facebooku, kde lidé různých názorů zcela bez nejmenší tolerance užívají různě silné nepublikovatelné výrazy, aby podpořili svůj názor proti názoru někoho jiného a takto příjemně naladěna začínám den. 

Tedy až donedávna. Stěžovala jsem si dceři, že jsem permanentně stresovaná, unavená, napjatá a vůbec, že je to všechno fuj a že chci někam doprostřed lesů a nikoho nevidět, nic neslyšet, nic nečíst. A dostala jsem radu. Tedy spíš dvě: nečíst po ránu zprávy (zkusila jsem to pár dní, nevydržela jsem to, ale aspoň se snažím to omezit) a raději si na Instagramu prohlížet hezké fotky a videa, nejlépe koťátka, přípravu jídel a podobně. 

To mě zaujalo. Je asi opravdu lepší vidět po ránu hezké koťátko než čist neomalenou rozepři kohokoli. Takže jsem si udělala účet a začala se kochat příspěvky s výrazně pozitivním nábojem. Po ránu koukám na veselá koťátka a jiná roztomilá zvířátka, na nádherně prostřené stoly plné exotických krmí odněkud z Maroka, na důmyslně upravené zahrady ze všech koutů světa a inspirativní fotografie naší krajiny, hradů a zámků, tipy na výlety, prostě pozitivní energie a pastva pro oči. 

Jenže když už mám účet, jala jsem se zvěřejňovat i vlastní fotky. Z těch tisíců, které fotím během mých psích procházek po lese, jsem zatím vybrala asi dvacku mně milých obrázků a bez nějakých velkých úprav je poslala do světa. Jsou to skutečné momentky, protože všechny jsou focené na mobil během procházky, kdy na jedné ruce mi visí vodítko s Elinkou, ve druhé ruce držím mobil a snažím se zároveň palcem zmáčknout tlačítko spouště, jedním okem kontroluju, kde je Fredy a jestli se neblíží někdo nebo něco, na co bych měla reagovat okamžitým přivoláním psa ke mně, a druhým okem se snažím najít ten krásný kousek přírody, který se mi před okamžikem tak líbil, a zachytit ho.  

No, a když na mě útočí špatná nálada, procházím si ty fotografie znovu a znovu dokola a zcela bezostyšně se narcisticky kochám.

Dlouhá doba od minulého podzimu ....

 Je to už opravdu dlouho, co jsem napsala poslední příspěvek. Takže trochu rekapitulace.

Pořád mám dva psy a dvě kočky. Pořád chodím na dlouhé procházky po lesích a pořád mám mobil plný fotek psů, koček a přírody. Potud vše při starém.

Poslední příspěvěk byl o koupání ve studené vodě. Opravdu jsem netušila, co ve mně je. Chodila jsem se koupat celou zimu a nejnižší teplota vody, kterou jsem naměřila, byla 2 stupně Celsia. Bylo to nádherné. Někdy led kolem lehce šustil, někdy se ani nehnul, někdy nebyl vůbec a jednou jsem se pouze namočila v 10 cm vody kolem ústí potoka, protože bylo vše zamrzlé. Celou zimu jsem nebyla nemocná, celou zimu jsem s nadšením vyhlížela slunečné dny a spěchala k rybníku plavat a, přiznávám, kochat se sama sebou a tím, co jsem zvládla. Dokonce jsem zjistila, že je nás vyznavačů studené vody spousta, potkávali jsme se na zasněžených březích, informovali se o teplotě vody, stavu ledu a zkušenostech z různých vodních ploch. Trochu jsem se za tu svým způsobem exhibici styděla, takže jsem celou zimu chodila jen na ten svůj rybník, na svoji lavičku a ocenila, kdykoli jsem tam byla sama. I když, co bych to nepřiznala, když šli kolem lidé v zimním vybavení a prohodili nějaký ten obdivný komentář, moje ješitnost se tetelila blahem. 

Vánoce jsme plánovali na Lipně a můj cíl byl vykoupat se v přehradě. Hrdě musím prohlásit, že jsem si ten sen splnila a 24. prosince jsem se koupala ve vodách lipenské přehrady. Nestálo to za moc, bylo větrno, sychravo a žádný sníh. Ale cíl splněn.

Leden a únor už byly normální, každý pěkný den jsem spěchala k rybníku a podporovala svou imunitu. Vůbec jsem netušila, jak se to bude hodit.

Přišel březen a korona. 

Doteď nevím, co si mám o tom všem myslet. Ze dne na den jsem nesměla pracovat, začala se bát lidí a studovala své tělo víc, než by bylo dobré. Po letech jsem se zase dívala na televizní zprávy a sledovala všechny novinky. Záhy jsem zjistila, že mám všechny příznaky a pravděpodobně i nějaké další. Kdyby příznakem byly rašící rohy a fialové skvrny levém stehně, pozorovala bych je na sobě taky. Jsem prostě magor. 

Zachránila mě kamarádka. Také nesměla pracovat a abychom nemusely mít roušku, podnikaly jsme dlouhé procházky lesem mimo hlavní tahy, nachodily jsme spousty kilometrů a užívaly si míst bez lidí. Ale měly jsme program, měly jsme zábavu a moje tělo mě odměnilo. Zhubla jsem, přestal mě trápit žaludek a začala si to užívat. Protože takovou dovolenou jsem neměla snad dvacet let. 

Vše musí jednou skončit, i doba koronových omezení skončila a já se vrátila více méně do svého normálního života běhu. Nevím, co přinese podzim, nevím, jak se to vše kolem odrazí na mém pracovním i osobním životě. Ale jedno vím jistě. Příští zimu se zase budu chodit koupat a narcisticky obdivovat sebe sama. 

Bába z ledu

Před nějakou dobou jsem viděla český film, ve kterém starší paní začala plavat ve studené vodě zimní řeky a nezabilo ji to, ba právě naopak. Zaujalo mě to, zdravotní benefity otužování jsou neoddiskutovatelné, dělám s lidmi a v podzimně-zimním období na mě naprská kdekdo kdeco. Nicméně představa vstupu do chladných vod při venkovní teplotě pod 25 stupňů Celsia mi přišla děsivá.

Letos na konci léta jsem o dovolené začala chodit plavat do krásného rybníka nejen v odpoledních hodinách, kdy teploměr stoupal silně nad 20, ale i po ránu, kdy se nad hladinou houpaly mlhy a vůkol nebyla živá duše nejen ve vodě, ale ani na břehu. Bylo to osvěžující a nadchlo mě to natolik, že jsem v koupání pokračovala i po návratu domů v blízkém jezírku. Obden, bez ohledu na počasí. I zjistila jsem, že musím okolí připadat jako blázen z následujících důvodů:

• okolo sedí rybáři ve třech vaťácích a já lezu do vody
• pokaždé překonávám sama sebe a vyplavuje se tolik endorfinu, že se ve vodě nahlas směju
• prší a já jsem v plavkách
• zajímá mě, kolik má voda stupňů, tak si dávám teploměr na záda pod plavky (jediný, co jsem našla, visel v předsíni na zdi)
• na hlavě mám čepičku, ve které vypadám jako kokosový ořech
• většinou to spojuji s vycházkou se psem, takže jsem ve svém elegantním psím oděvu - špinavé zablácené tepláky a bunda s roztomilými otisky blátivých tlapek

Jsem ráda, že v poslední době už u jezírka nikdo nebývá, alespoň se nikdo nesnaží volat místní psychiatrickou léčebnu. On tam stejně není signál.
Přes vše výše zmíněné je to zábava. Nevím, jak dlouho to vydržím, ale při poslední koupeli voda 9 stupňů, vzduch 9 stupňů, a pořád to šlo. Takže nazdar na vánoce u Vltavy :-)