Nikdy neříkej nikdy

Nikdy neříkej nikdy.

Tohle úsloví člověk slyší pořád a jaksi se tím má naznačit, že bychom se neměli předem odříkat čehokoli, protože člověk nikdy neví. Mám s tím čerstvou zkušenost.

Před rokem jsem si někdy v tuto dobu odvážela Fredíka, chlupatý přírůstek do rodiny. Říkala jsem si, že nikdy, ale fakt nikdy, nebudu chodit na žádné zkoušky, protože chci společníka a hlídače, a ne šampiona. Když se ukázal jeho jistý zdravotní hendikep, pro který nebude chovný, vlastně jsem to uvítala, protože jsem věděla, že mě kamarádky, nadšené sportovní kynoložky a chovatelky, nebudou moci do ničeho nutit. Jenže jsem je podcenila.

Nedávno tady u nás proběhl obranářský závod. Pár dní před ním mi kamarádka řekla "Nechcete to s Fredym zkusit?"

Nechtěli jsme. Tedy já jsem nechtěla. Mám před zkouškami nervózní střeva, třepe se mi hlas a vůbec jsem to neviděla jako dobrý nápad. 

Proběhlo několik konverzací typu

 "Proč bychom to dělali?" "Protože je to zábava a adrenalin."

"Ztrapním se. Nejde mi to." "Aspoň si zkusíš, jak je mně na hodině angličtiny."

"Neumíme aport." atp., etc., apod.

A pak už jen "Tak jsem vás přihlásila."

K tomu už nebylo co dodat.

V sobotu ráno jsme já s Fredíkem stáli na nástupu byli mezi ostatními účastníky. Něco, co jsem tvrdila, že nikdy nenastane, nastalo. Splnilo se samozřejmě i to, proč jsem tam nechtěla – byla jsem nervózní jak po třech pivech ve vlaku bez záchodu, při představování rozhodčímu jsem nevěděla ani jak se jmenuju, ale nakonec jsme to zvládli. Neumístili jsme se nijak převratně, pátí ze sedmi, ale pro mě to bylo vítězství veliké, převeliké. Dělala jsem něco, v čem nejsem dokonalá, co napůl nezáleží jen na mě (protože i pejsek má svou hlavu a cvičit třeba nebude), a to vše před lidmi! Ze cvičáku jsem se nesla jak pětikačka do banky, pyšná a spokojená.

A tak kamarádky vyhrály. Minulou sobotu jsme byli na dalším závodě. Opět nic moc, ale budeme cvičit dál. Fredík to jeho sedni lehni, a já sebe sama a svou stresovou odolnost. Klidnější střeva se hodí vždycky.