Závidím

Mám za sebou krásný společensko-kulturně-sportovní víkend. V sobotu venkovské trhy, odpoledne vycházka se psem, večer koncert populárních No name, v neděli procházka s kamarádkami a se psem v lese a večer kino. Mohla bych být naprosto spokojená. Ale nejsem.

Proč? Protože bych chtěla být celebritou. O slávu jako takovou moc nestojím, už teď jsem po našem městě známá a musím si dávat pozor, abych se na veřejnosti slušně chovala, nepila přes míru a nedělala nějaké nepřístojnosti. Prostě ostudu si musím schovat na nějaké výjezdní zasedání do jiného města, nejlépe i v jiném kraji. Sláva prostě přináší své problémy a být tady slavná učitelka angličtiny je zavazující. Ale to nějak zkousnu.

Další atribut celebrit jsou peníze. Tady nepopírám určitou náklonnost, představa, že si nemusím dělat starosti, jestli si koupím jeden diamantový náhrdelník nebo dva, to musí být paráda. Nicméně se odbudu nějakou bižu, co se dá dělat, to pořád není ten základní kámen mé závisti.

To, co závidím, je možnost zúčastnit se Star Dance. Včera jsem se dívala na první díl nové řady a prostě jsem byla fialová závistí. Vznášet se v náručí profesionálního tanečníka, šaty jako z Popelčina oříšku, botičky pocházející z konce kouzelnické hůlky. Závidím, závidím, závidím. Vím, že říkají, že je za tím spousta potu, snažení, úsilí, fyzických sil. Ale prostě je to krááása a já chci být celebritou, abych aspoň měla tu možnost.

Co by to byl za příspěvek bez fotky Fredíčka, že?