Mám ráda podzim. Když se vydaří,
je lepší než léto. Není tak horko, obloha má výraznější
barvu, les je barevný a pod nohama šustí spadané listí. Chodíme
s Fredíkem na procházky, on si čuchá podél cesty a já se
kochám.
Ale podzim není jen o kochání. Listí
padá i na zahradě a to už taková poezie není. Protože se musí
uklidit a jaksi se nedostává rukou, které by to udělaly. Tedy
ruce by byly, ty moje, ale buď není čas nebo počasí nebo nálada.
V poslední době hlavně ten čas. Stejně ještě nespadlo všechno
a představa, že jeden den pohrabu a druhý den to můžu dělat
znovu, není nijak lákavá. Prostě si počkám, až budou stromy
holé, a pak se do toho dám s plným nasazením. Tedy doufám.
Loni jsem na tom na podzim byla s časem
podobně a najednou byla zahrada žlutá, pokrytá usychajícím
listím možná v deseticentimetrové vrstvě. Nevím, jak dlouho mi
trvalo se odhodlat a začít to shrabovat, zato vím, že trvalo dvě
hodiny, než jsem to shrnula na jednu hromadu. Do toho lítal po
zahradě naštvaný pes Igor, vzteklý, že si s ním nehraju. Když
jsem to konečně dodělala, vydali jsme se na procházku.
Pamatuji si myšlenku, která mi
proletěla hlavou, když jsme šli po lesní cestě zasypané
opadaným listím v hrubé vrstvě. „Chudák ten, kdo to tu bude
uklízet.“
Prostě mi z toho hrabání začalo trošičku hrabat.
Žádné komentáře:
Okomentovat