O pejskovi a kočičce

Jsem nadšená. Náš kocourek je bojovník. Postavil se Fredymu a ten ustoupil.

Nechte mě být, právě jsem si dával šlofíka

Vždycky jsme měli kočky. Když přišel do domácnosti pes, měli jsme obavy, co bude. Pětiletý německý ovčák obrovského vzrůstu byl na našeho Čičina prostě moc a prchal, jak se dalo. Je to kastrovaný kocour, a já mu ty bezhlavé útěky nijak nezazlívala, tvrdila jsem, že „neměl koule ani když je měl“. Což je sice nehezké, leč docela pravdivé. V zahradních bitkách s kočkami od sousedů byl velký hrdina jedině, když jsem stála ve dveřích terasy. Jinak bezhlavě mizel do bezpečí.

Igor odešel do psího nebe a přišel Fredy. Nejprve malinké štěňátko, ale i tak si kocour držel opatrný odstup. Malinké štěňátko je teď pětadvacetikilové štěňátko, kocoura honí, kdykoli má příležitost, a ten opět prchá. Tedy až do nedávna.

Nejde ten škaredý pes?

Jak jde čas, kocour se stále častěji osměluje překonat hranici „Kocourova“ a přijít do části bytu, kde je „Psovo“. Uklízela jsem v předsíni a najednou se mi ten šedivý kožíšek otíral o nohu. Jenže zanedlouho cupity dupity, pesan přiletěl, zřejmě ho žárlivost probudila z odpoledního zdřímnutí. Kocour neměl kam utéct, chodba je úzká a mezi jím a únikovou cestou stál pes. A najednou jsem byla svědkem nevídané věci. Náš sladký čičínek, který uměl být agresivní jen, když jsme ho nedostatečně drbali, se naježil, syčel jak prasklá pneumatika a, světe div se, Fredy couvl.

Od té doby se nedá říci, že by náš pejsek s kočičkou byli kamarádi a vařili dort. Ale kocour pomaličku vstupuje do psího rajónu a pes ho sice honí, ale nechá se zastavit povelem. Sním o tom, že jednou, někdy v daleké budoucnosti, se snad budou tolerovat. Nic víc po těch svých miláčcích ani nechci.