Líné vánoce

Miluji vánoce i čas předvánoční. Líbí se mi světýlka ve městě, ozdoby za výlohami a těším se na den, kdy se naše rodina sejde kolem stolu ke sváteční večeři. A moc se mi líbí, jak se pak nacpeme dobrým jídlem k prasknutí, pokračujeme pětadvacátého a šestadvacátého dojedeme zbytky, abychom se pak vrátili zase k normálnímu chodu života i stravování beze strachu, že prošlápneme váhu a do poloviny února budeme chodit jen v kalhotách na gumu.

V době předvánoční poslouchám lidi kolem, jak vyprávějí, co už mají uklizeno a napečeno a já přejedu pohledem povalující se chlupy z mého čtyřnohého přítele a dopředu jakékoli úklidové šílenství vzdávám.

Už mnoho let se u nás předvánoční šílenství koncentruje do jediného dne. Dvacátého třetího prosince. Neříkám, že něco neupeču již předem, ale toho dne se všechno dozdobí, douklízí, nakoupí a uvaří za aktivní účasti všech přítomných členů rodiny. Večer sice padneme jako na bitevním poli, ale co se neudělá ten den, to už prostě není a vánoce začnou na Štědrý den se vší parádou, pohádkami, uždibováním bramborového salátu, vánočky a cukroví. Neboť na zlaté prasátko stejně nevěříme a čekat až do večeře je prostě moc kruté.

Letos jsem to s tou laxní přípravou možná už trochu přehnala. Chtěla jsem si dát na stůl adventní věnec, schovávám si ho už několik let, vyrobila ho moje starší dcera a pořád je pěkný. Jen je někde v komoře a musela bych ho najít. Tak jsem koupila sadu svíček a poetickou náladu adventního období jsem si vykouzlila velmi rychle prostým sundáním plastového obalu z krabičky. Věneček najdu zítra.