Byla jsem běhat s pejskem. Mám z toho
takovou radost, že se o ni musím podělit.
Před nějakou dobou jsem chodívala
pravidelně běhat a moc mě to bavilo. Snila jsem o půlmaratonu,
běhala šest až osm kilometrů a byla nadšená. Pak jsem se z
jednoho běhu vrátila s nateklým kolenem, otok a bolest jsem léčila
dlouho a nadšení mě přešlo. Poté jsem chodila na procházky se
psem a říkala si, že jsem na běhání stará a že procházky
jsou taky fajn. Což bezesporu jsou.
S Fredíkem jsem ale zase dostala chuť
běhat. A dneska byl nádherný podzimní den, sluníčko svítilo a
tak jsme se sbalili, já vytáhla běhací opasek, který jsem před
časem koupila, a vyrazili jsme.
Musím zkonstatovat, že kondice mého
pejska a moje vlastní jsou dvě naprosto rozdílné věci. Fredík
běžel krásně lehce, klusal jako koníček, a já za ním funěla
jak lokomotiva. Při odpočinku se Fredy elegantně natáhl do trávy
a já stírala pot a přemýšlela, jestli se z té trávy ještě
zvednu.
Zvedla jsem se. A dokonce ještě pár
rovinek uběhla. Les kolem byl tichý a nikdo neviděl rozevlátou
skoropadesátnici, jak běží tažena odrostlým štěnětem a celou
dobu volá „šikovný pejsek, běž, běž, tak je šikovný“.
Pravděpodobně to byl pohled pro bohy, ale naštěstí jsme nikoho
nepotkali.
Uběhli jsme vždycky jen kousek (jako
omluva mi posloužilo, že přece nesmím přetěžovat štěňátko),
a pak jsme jen šli, ale zopakovali jsme to čtyřikrát a byla to
opravdu radost.
Budeme trénovat. Jen zvolna, moje
koleno není v nejlepším stavu a Fredy je přeci jen na velké
štreky ještě malý, ale prostě jen tak pro zábavu a příjemný
pocit.
Žádné komentáře:
Okomentovat