Květiny a vojáci

Konečně si dnes nepřipadám jako pečeně v troubě kombinovaná s karlovarským Zřídlem, trochu se ochladilo, i pár kapek spadlo. Ale v minulých dnech jsem z šatníku vytahovala jen věci, na kterých není vidět, že se potím jak vrátka od chlíva, v kabelce jsem natrvalo deponovala vějíř a květiny v truhlících zalévala nejméně jednou denně. A ve čtvrtek jsme v odporném vedru vyšly s kamarádkou za kulturou a poučením a navštívily Floru Olomouc spolu s výstavou Terakotová armáda.

Na Floru většinou nechodím. Nemám ráda davy a kromě toho jsem snadný cíl a vždycky utratím spoustu peněz, i když si stokrát dopředu řeknu, že nic nechci, nepotřebuju a nemám na to prachy. Ale tentokrát to bylo spojeno s tou výstavou čínských starověkých vojáků, a ještě za jednu cenu vstupenky. No nekupte to. Tak jsme to koupily.

Musím uznat, že květinové aranže byly překrásné. Kochaly jsme se barvami a tvary, občas přičichly k růži či vyfotily krásnou instalaci. Nejsem bůhvíjaký zahradník, spíš naopak, doma mi vydržely jen  květiny schopné přežít dlouhodobé sucho, ty, které nebyly odolné, už nemám, a venkovní zahrada také neoplývá náročnými botanickými skvosty, spíš různorodým plevelem a dírami po důlní činnosti mého psa, ale při procházení Florou jsem občas velice hamižně zatoužila tu či onu květinu vlastnit. Naštěstí ta touha nepřekročila zákonné meze a nic jsem nezcizila. Svou touhu po vlastnictví jsem docela přízemně zrealizovala koupí červené popínavé růže a jedné květiny v květináči pro kamarádku. 

Samozřejmě tam nebyly ke koupi jen květiny. Pominu-li klasický sortiment sazenic, cibulek, semínek a zahradnického vybavení, daly se pořídit i nejrůznější druhy koření nebo ochutnat víno. To poslední jsme i učinily, bohužel poměrně na začátku, takže jsem pak tahala láhev vína v kabelce, posléze pak v každé ruce květináč v igelitce a pocitová teplota, jak říkají v televizi, se rázem z nějakých 28 blížila čtyřicítce. Je zajímavé, jak i zdánlivě malý květináč mění svou váhu v závislosti na čase. Někdo by to měl podrobit bližšímu fyzikálnímu zkoumání. 

S rukama prodlouženýma ke kolenům jsem si s nadšením sedla na zahrádku restaurace, občerstvily jsme se pivem a pak jsme se vydaly na poslední atrakci, výstavu Terakotové armády. Vojáci stáli v řadách jako vojáci a evidentně byli zvyklí na vysoké teploty, protože nehnuli ani brvou. Asi i proto, že byli z vypálené hlíny. My ne, takže jsme výstavu prošly poměrně svižně a ocenily venkovní vzduch, který se aspoň dal dýchat.  Dokumentární film, který tam promítali, jsem našla na Youtube, takže se dovzdělám v příjemnějším prostředí svého starého domu. 

Na Floře jsem nebyl, ale mám rád faunu i flóru