Horký den, slibují 30 stupňů,
ideální den na výlet. Zvolila jsem sice přehradu, ale i tůru –
podle mapy je v blízkosti Slezské Harty naučná stezka na kopec
Velký Roudný. U hráze je parkoviště, na Roudný a zpět asi 12
km, brnkačka. To jsem si tedy myslela, když jsem plánovala.
Dostat se k Slezské Hartě nebyl žádný
problém, konečně jsem na cestě, kterou jsem už jela milionkrát,
využila odbočku K přehradě a za pár minut jsme byli na hrázi,
kde je i parkoviště, nádhera. Vyrazili jsme na naučnou stezku.
Trošku mě mátlo, že jsem neviděla žádné značení, ale stezka
byla asfaltová, žádné rozumné odbočky z ní nebyly, tak co se
starat. Jak jen jsem byla naivní!
Dorazili jsme k rozcestníku, poslušně
odbočili a pokračovali tentokrát po normální komunikaci až k
dalšímu rozcestníku, bez průběžného značení. Opět jsem si
to vysvětlila tak, že prostě se jde po cestě a každný normální
člověk přece vidí, že se nedá odbočit než do nějaké
fabriky. Konečně jsme se tedy dostali k rozcestníku, od kterého
nás cesta vedla do lesa, pryč od civilizace. Bohužel, ne tak
docela. V lese probíhaly těžební práce, cesty zřejmě používaly
velmi těžké stroje, takže v jednu chvíli jsem si mohla vybrat,
jestli půjdu kolejí po nějakém traktoru, kdy bylo vody do půl
lýtek, nebo prostředkem, kde kopřivy dosahovaly do pasu. Vybrala
jsem kopřivy. Netušila jsem, že je to pouze příprava.
Cesta nadále nebyla vůbec značená.
Mám v mobilu mapy.cz a GPS, jenže rozlišení je takové, že u
rozcestí vždy bylo nutno si zkusmo vybrat a po chvíli zjišťovat,
jestli ta volba byla správná. Ke své hanbě musím doznat, že
mnohdy nebyla. Takže zpět a znovu...
Horko bylo čím dál větší. Každý
metr navíc na různých neznačených odbočkách ve mně vzbuzoval
větší a větší vztek. Uznávám, že jsem zpohodlněla a jsem
zvyklá na naše dokonalé turistické značení. A najednou nic.
Metodou pokus omyl jsem nakonec došla až k Velkému Roudnému. Už
jsem viděla, jak les světlá na vrcholu, ale ne a ne najít cestu k
němu. Mobil nepomáhal, musela jsem být už blizoučko. Nakonec
jsem uviděla nějakou odbočku přímo do svahu, kterou přede mnou
prošel asi jen vetší zajíc, ale po předchozích zážitcích
jsem byla ochotna uvěřit, že toto je ta správná cesta a šplhala
po ní. Pot ze mě jen lil, horko zřejmě způsobilo přehřátí
těla i palubního počítače, protože nikdo rozumný by tamtudy
nešel. Po pár metrech jsem totiž zjistila, že přede mnou je
kopřivové pole vyšperkované svízelí přitulou. To je taková
super rostlina, hodná svého jména, která dokáže nejen pořádně
zavazet, ale i pěkně poškrábat. Kopřivy jsem po chvíli již
skoro ani nevnímala. Ale byla jsem tak rozpumprlíkovaná, že jsem
to nevzdala a prodírala se tím pralesem dál a dál. I pes šel
raději v mých stopách, takový to byl humus.
Zkrátím povídání – nakonec jsem
vrchol našla, zjistila, že slušná cesta byla nějakých padesát
metrů dál a moje nohy vypadaly příšerně. Ale nějak jsem se
konečně přestala vztekat a začala užívat tu krásu kolem sebe.
Zpět jsem si našla cestu neoznačenou na mapě nějakou fiktivní
značkou, zato pohodlnou a přehlednou, došla až k přehradě a
přes absenci plavek jsem se vykoupala, to prostě nešlo odolat.
P.S. Před výletem jsem aplikovala
repelent. Ovádi mi zasílají děkovné dopisy doteď, moc si
pochutnali. Bohužel i na mé krvi.
Žádné komentáře:
Okomentovat