neděle 6. srpna 2017

Turistický deníček 3 - Slezská Harta a Velký Roudný

Horký den, slibují 30 stupňů, ideální den na výlet. Zvolila jsem sice přehradu, ale i tůru – podle mapy je v blízkosti Slezské Harty naučná stezka na kopec Velký Roudný. U hráze je parkoviště, na Roudný a zpět asi 12 km, brnkačka. To jsem si tedy myslela, když jsem plánovala.

Dostat se k Slezské Hartě nebyl žádný problém, konečně jsem na cestě, kterou jsem už jela milionkrát, využila odbočku K přehradě a za pár minut jsme byli na hrázi, kde je i parkoviště, nádhera. Vyrazili jsme na naučnou stezku. Trošku mě mátlo, že jsem neviděla žádné značení, ale stezka byla asfaltová, žádné rozumné odbočky z ní nebyly, tak co se starat. Jak jen jsem byla naivní!


Dorazili jsme k rozcestníku, poslušně odbočili a pokračovali tentokrát po normální komunikaci až k dalšímu rozcestníku, bez průběžného značení. Opět jsem si to vysvětlila tak, že prostě se jde po cestě a každný normální člověk přece vidí, že se nedá odbočit než do nějaké fabriky. Konečně jsme se tedy dostali k rozcestníku, od kterého nás cesta vedla do lesa, pryč od civilizace. Bohužel, ne tak docela. V lese probíhaly těžební práce, cesty zřejmě používaly velmi těžké stroje, takže v jednu chvíli jsem si mohla vybrat, jestli půjdu kolejí po nějakém traktoru, kdy bylo vody do půl lýtek, nebo prostředkem, kde kopřivy dosahovaly do pasu. Vybrala jsem kopřivy. Netušila jsem, že je to pouze příprava.

Cesta nadále nebyla vůbec značená. Mám v mobilu mapy.cz a GPS, jenže rozlišení je takové, že u rozcestí vždy bylo nutno si zkusmo vybrat a po chvíli zjišťovat, jestli ta volba byla správná. Ke své hanbě musím doznat, že mnohdy nebyla. Takže zpět a znovu...

Horko bylo čím dál větší. Každý metr navíc na různých neznačených odbočkách ve mně vzbuzoval větší a větší vztek. Uznávám, že jsem zpohodlněla a jsem zvyklá na naše dokonalé turistické značení. A najednou nic. Metodou pokus omyl jsem nakonec došla až k Velkému Roudnému. Už jsem viděla, jak les světlá na vrcholu, ale ne a ne najít cestu k němu. Mobil nepomáhal, musela jsem být už blizoučko. Nakonec jsem uviděla nějakou odbočku přímo do svahu, kterou přede mnou prošel asi jen vetší zajíc, ale po předchozích zážitcích jsem byla ochotna uvěřit, že toto je ta správná cesta a šplhala po ní. Pot ze mě jen lil, horko zřejmě způsobilo přehřátí těla i palubního počítače, protože nikdo rozumný by tamtudy nešel. Po pár metrech jsem totiž zjistila, že přede mnou je kopřivové pole vyšperkované svízelí přitulou. To je taková super rostlina, hodná svého jména, která dokáže nejen pořádně zavazet, ale i pěkně poškrábat. Kopřivy jsem po chvíli již skoro ani nevnímala. Ale byla jsem tak rozpumprlíkovaná, že jsem to nevzdala a prodírala se tím pralesem dál a dál. I pes šel raději v mých stopách, takový to byl humus.
Zkrátím povídání – nakonec jsem vrchol našla, zjistila, že slušná cesta byla nějakých padesát metrů dál a moje nohy vypadaly příšerně. Ale nějak jsem se konečně přestala vztekat a začala užívat tu krásu kolem sebe. Zpět jsem si našla cestu neoznačenou na mapě nějakou fiktivní značkou, zato pohodlnou a přehlednou, došla až k přehradě a přes absenci plavek jsem se vykoupala, to prostě nešlo odolat.






P.S. Před výletem jsem aplikovala repelent. Ovádi mi zasílají děkovné dopisy doteď, moc si pochutnali. Bohužel i na mé krvi.



Žádné komentáře:

Okomentovat