Neumím si koupit boty.
Tedy ne že bych neuměla zajít do
obchodu s obuví, vybrat si něco, co se mi líbí, vyzkoušet, zda
sedí, zaplatit a odnést si domů příslušnou krabici. Jednotlivé
kroky zvládám bez problémů, ale pravděpodobně si vždycky
vyberu pár, který cestou domů projde jakousi tajuplnou
transformací. Protože téměř vždy boty, které v prodejně
seděly jako ulité, se najednou změní v mučící nástroj a mám
pocit, že byly vyrobeny z ježčí kůže obrácené bodlinami
dovnitř.
Mám v botníku spoustu bot, ale když
volím střevíčky, ve kterých ten den vyrazím, dost váhám. Není
to jen otázka toho, co mám na sobě. Kladu si spousty dalších.
Jak dlouho vydržím v těchto? Kolik toho budu muset ujít? Pojedu
autem? Které jsem měla včera a které prsty si potřebují
odpočinout od otlaků? Je to těžká volba.
Před lety jsem chodila jen v botách
na nízkém podpatku a problémy byly menší. Pak mi dcera řekla,
že požadavek pohodlnosti není při koupi bot prvořadý a byla
jsem v pasti. Začala jsem kupovat lodičky na podpatku, mé chodidlo
v nich vypadalo menší, což při čísle 41 není zanedbatelný
faktor, podpatek také podtrhne krásu končetiny a pozvedne celou
figuru. I obyčejné rifle a tričko v kombinaci se střevíčky na
podpatku prostě vypadají jako elegantní outfit. Bohužel k tomu
nemám dar mé dcery, která si takové boty umí koupit. Může v
nich nejen sedět a kochat se nádherou elegance nohy v lodičkách.
Může v nich i chodit. Přijde v botách, ve kterých je o dvacet
centimetrů vyšší než normálně, a prohlásí, že jsou jak
papučky. Nechápu. Moje botičky jsou bohužel španělské botičky.
Mám tedy sen a přání. Koupit si
boty, které budou nejen krásné a elegantní, ale ve kterých budu
moci chodit bez trošku umělého úsměvu zakrývajícího bolest.
Patří takový sen k pohádkám nebo je to i možné? Nevzdávám se
naděje. Copak by svět mohl být bez jednorožců, víl, trpaslíků
a pohodlných lodiček?
Žádné komentáře:
Okomentovat