Jsou místa opředená tajemnem a
temnými silami. Pro mě je to Litovel. Tedy nic ve zlém, ale
kdykoli jsem Litovlí projížděla, zabloudila jsem. Pod každou
křižovatkou je tam na mě nachystaný bludný kořen a zlomyslní
skřítkové otáčejí ukazatele a pak se potutelně smějí do
svých malých šikovných ručiček.
Loni jsem jela navštívit kamarádku
na Bouzově. Jela jsem na kole, měla jsem na tu cestu celý den,
takže jsem zvolila příjemnou cyklostezku Litovelským Pomoravím.
Ta končila v Litovli a dál jsem si našla cesty tak, abych se
vyhnula velkému provozu. Tedy to byl záměr. Nezdařilo se. Nejprve
jsem někde špatně odbočila, takže jsem si několik kilometrů
zajela, a potom jsem najela na silnici, která byla vše jen ne málo
frekventovaná. A ještě příšerně do kopce. Na Bouzov jsem
dojela, ale vyšťavená jako jablko na džus.
Letos jsem návštěvu zopakovala. Tentokrát autem a s dcerou. Cesta tam proběhla celkem v pohodě,
pominu-li několik zúžení na silnici, semafory a v samém závěru
bagr přes silnici. Naštěstí pracovníci byli vstřícní,
nenechali nás čekat dlouho a silnici na chvilku uvolnili, abychom
mohly projet.
Cesta zpět už taková pohoda nebyla.
Špatně jsme odbočily. Světe, div se, v Litovli. Jedna jediná
křižovatka, kde jsme zvolily špatný výjezd z kruháče, a noční
dobrodružství mohlo začít. Dobrá, koneckonců všechny cesty
vedou k domovu, dřív nebo později se tam dostat musíme. Nebo
nemusíme? Na křižovatkách byl směr, který jsme potřebovaly,
uzavřen. Tak jsme jely, kudy to šlo. A pak už to nešlo. Silnice
prostě končila, zákaz vjezdu. Zaparkovaly jsme a koukly do mapy. Silnice v této
vesnici skutečně končila. Nezbývalo než se vrátit kus zpátky.
Následovaly jsme ukazatel a po pár desítkách metrů další zákaz
vjezdu, tentokrát pro opravy.
Začalo to být zajímavé. Byla tma, všude byly slepé
ulice a ukazatele směru vedly do zákazu vjezdu. Chtěly jsme jedním směrem a musely jiným. Nakonec už nám to přišlo legrační, například když jsme stály na červenou
u nějaké vesničky, kde se opravovala kanalizace. Nikde ani
živáčka, jen my dvě a červená. Dlouho. Auto žádné. Jen to
naše.
Cestu domů jsme nakonec našly. Porazily jsme litovelské temné síly a dostaly se do cíle. Dcera to okomentovala slovy „Přece
jsi pořád chtěla, abychom spolu trávily víc času.“
Až budu muset příště přes Litovel, beru si nějaký amulet proti zlým silám.
Jo, to znám, neznámé silnice nižší třídy jsou vždycky začarované. A ještě když prší, mňam mňam....
OdpovědětVymazat