sobota 4. července 2015

Nervy, pískoviště a uši

Nedávno jsem tvrdila, že se cítím jako kojící matka. Zjistila jsem, že mít štěňátko má s mateřstvím společného mnohem víc než jen přerušované noci. Chlupaté miminko je občas hloupé a ve vypjatých chvílích se nebojím říci, že přímo blbé. Připravilo mi už pár infarktových situací, a to si myslím, že jsem poměrně splachovací. U svých dcer jsem rozhodně nebyla přeúzkostlivá matka, ale teď jsem starší, bojácnější, možná trošku víc vidím všelijaká nebezpečí a možná to i trochu přeháním.

Nicméně Fredy se mi postaral o takový šok, že se mi roztřepaly ruce a musela jsem léčit rozrušené nervy plechovkou slazeného kondenzovaného mléka. Což je, mimochodem, výborná medicína, i když některé mé kamarádky prohlásily, že panák by byl lepší. Co se stalo? Moje štěněcí batole se pokusilo spolknout kousek umělé hmoty ve tvaru krychličky, asi tak dva centimetry široký, který zůstal v chodbě po řemeslnících, kteří měnili okna. Nevím, k čemu ten kousek černého plastu sloužil u těch oken, ale Fredy to pochopil jako úžasnou věc k snědku a ihned se začal dávit a dusit. Místo abych se kochala novými okny, snažila jsem se dostat z jeho tlamy tu věc, zatímco on se usilovně bránil a zároveň vydával šílené zvuky. Naštěstí vše dobře dopadlo, ale mně se ruce klepaly jako po sto kilometrech za volantem Trabanta a Salko do mě vjelo rychlostí popírající fyzikální zákony.


Podruhé jsem si tu podobnost uvědomila, když jsme přijeli za Fredyho sestřičkami na „kousací“ návštěvu. První věc, kterou se mě kamarádka zeptala, bylo: „Co už umíte?“ Připadala jsem si jako před dvaceti lety na pískovišti, kde věci typu ... ten náš už chodí na nočník, ta naše má ještě pořád plínky, my už pijeme z hrnečku, jak vám jí zeleninku ... byly na denním pořádku. Tohle zná určitě každá mladá maminka a občas je možné přijít z pískoviště s pocitem, že to moje dítě je naprosto opožděné ve všech myslitelných směrech a že já jsem zcela neschopná matka, a nebo naopak s pocitem, že mám doma malého génia a ty ostatní dětičky mu nesahají ani po kotníky.




Takže kamarádčina otázka mě poněkud vrátila v čase a plaše jsem se pochlubila, že umíme sedni a ke mně, ale ne vždy a za každých okolností. Nevím, jestli je to na skoro tříměsíční štěně dost nebo málo, ale přiznám se, že mě velmi hřál fakt, že Fredymu už stály obě uši, kdežto ani jeho sestře, ani jeho o tři týdny starší nevlastní sestře se ouška ještě úplně nepostavila. I když to není žádná moje zásluha, byla jsem tajně strašně moc pyšná. A můj pejsek je samozřejmě ten nejkrásnější, nejchytřejší a vůbec nej, ať už si ostatní maminky na pískovišti říkají, co chtějí.

2 komentáře:

  1. Zcela úžasně napsaný Jani! A to vůbec nejsem na psy ani na kočičky a na to vše ostatní co může člověk vůbec doma mít...A ikdyž se psů děsně bojím, věřím že z tvýho miminka vychováš vzorňáka kterej mě jen zbožně oňuchá a uposlechne všechny tvoje příkazy...protože hodlám s váma zase chodit na procházky do lesa...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem zvědavá, jestli opravdu uspěju ve výchově toho mého chlupáče, zatím to moc nevypadá :-) Ale na procházky do lesa se opravdu těším. Začneme chodit co nejdřív, ať si zvykáš postupně :-)

      Vymazat