Květiny ve váze

Je konec školního roku a já mám ve vázách květiny. Mám ráda květiny ve váze a jsem za ně vděčná. Už neučím ve státní škole, lidé si za mé služby platí, a přesto často dostanu na konci roku dárek nebo květinu. Je to moc milé a vážím si toho.

Jako učitelka jsem na konci školního roku na různých školách chodila domů s různým množstvím květin. Ale dodnes si pamatuji jednu kytičku, kterou jsem dostala od svých kluků na učilišti. Předesílám, že na "učňáku" se květiny v podstatě nevedly, ale jednou jsem jako třídní na konci roku dostala kytku, která mě dojala a ráda na ni vzpomínám. Bylo to pár větviček tavolníku, evidentně narychlo urvaných cestou do školy a svázaných stéblem trávy. Ale já ji měla ve váze půlku prázdnin.

Na konci zimy si už tradičně kupuji svazky tulipánů. Ze supermarketu. Někomu to může připadat divné, že si kupuji květiny sama, a upřímně, i já s tím měla ze začátku problém. Ale pak jsem si řekla, že si udělám radost, a udělala si ji. Ten barevný závan jara, kdy venku je ještě bláto nebo sníh, mi vždycky rozsvítí pokoj a dělá dobře na duši. Je to lepší než petrklíče v květináči, které jsou sice taky krásně barevné, ale v teple domova rychle odejdou. Ty obyčejné tulipány za pár korun zdobí okno klidně i 14 dní a je v nich poezie i ve chvíli, kdy už pomalu začínají uvadat.

Kromě toho, že si květiny kupuji pro sebe, občas mívám potřebu se o ten příjemný pocit ještě s někým podělit a kupuji ty kytky i pro jiné. Jen tak, ne k svátku nebo k narozeninám, ale jen proto, že bych chtěla tu radost poslat dál. Takže občas někoho vyděsím kyticí tulipánů nebo drobných levných růží jen z mého rozmaru. Pokud mě tedy uvidíte ve svých dveřích s kyticí, nejdu si půjčit peníze ani cukr či sůl, ale chci se dělit o malé radosti. Přesně podle hesla, které mi kdysi dala na papírku spolu s dárkem kamarádka.

 "Je jenom jediný lék na velké starosti - malé radosti."