Zahradní posedlost

Můj muž si kdysi koupil bourací kladivo. Dodnes mám díru ve zdi v šatně, protože tím kladivem prostě boural všude, kde se jen dalo, a někdy i tam, kde se to moc nedalo. Prostě si pořídil novou hračku a potřeboval si hrát.

Musím se přiznat, že včera jsem tu posedlost pochopila. Poslední týden mě drží pracovní zápal a dala jsem se do zušlechťování zahrady. Na včerejšek jsem si stanovila likvidaci hromady větví, které zbyly po podzimních prořezávacích pracech a nějak nebyl čas ani energie to uklidit. Vytáhla jsem na zahradu štěpkovač, což je takový mlýnek na větve, který je schopen nadělat štěpky z větví a zelenou drť z listnatých částí. A dala jsem se do práce.

Větve utěšeně ubývaly, hromada dřevěné drti rostla. Pak větve došly. Zrovna, když mě to fakt začalo bavit. Vzpomněla jsem si, že jsem před časem hodila na kompost pár větví z švestky, když mi jedna nízko rostoucí skoro vypíchla oko. Hurá na ně.

Přibližně polovina 

Jenže těch bylo jen pár. Co dál? A pak mě napadlo, že vlastně zlatý děšť je přerostlý a je třeba ho umravnit. Vzala jsem si pilku a radostně připravila další štěpkovací materiál. Z třímetrové hradby zbyly jen pahýlky. Však ono to zase obroste. Ale chuť dělat z dlouhých věcí krátké neubývala.

Za zlatým deštěm byly ještě vysoké výhony zákuly japonské. Taky by si zasloužily zkrátit. Nakonec i weigelie byla moc velká...

Když jsem uřízla a poštěpkovala i kus túje, která najednou osaměle trčela v druhdy zarostlém záhonu, musela jsem si říct dost. Netrvalo by to dlouho a oholila bych celou zahradu. I tak mám obrovskou hromadu zelené drtě, které se budu muset zbavit. Ale štěpkovač jsem ještě definitivně neuklidila. Přeci jenom černý rybíz by potřeboval omladit a ta třešeň trošku prořezat... 

Nechcete něco poštěpkovat? Opravdu mě to baví.