Jsem kočičí člověk

Jsem kočičí člověk. Obdivuji kočky, jejich samostatnost, svéhlavost, odolnost, pružnost, přítulnost a hebkost. Už asi dvacet let bydlíme s jednou či více představitelkami těchto vlastností. Některé jen prošly, některé byly tak výrazné, že jsou dodnes, i když už dávno loví myši v kočičím nebi, tématem hovorů i vzpomínek.
Velkou kočičí osobností byla Linda. Bílomourovatá pouliční směska, která k nám přišla jako kotě a řekla něco jako "Vy se mi líbíte, s vámi budu bydlet." A zůstala. Bydleli jsme tehdy v centru města v činžovním domě se zahradou. Linda využívala pohodlí našeho bytu i možností zahrady či prostoru před domem podle vlastního uvážení. Byt byl přízemní a když byla doma, nechávali jsme pootevřené okno, takže mohla kdykoli ven i dovnitř. Ráda se nechávala hladit a byla takovým hostujícím členem rodiny.  Díky ní jsem také poprvé vytočila číslo 150.
Vracela jsem se z práce a před naším domem se zastavovali lidé a pozorovali kočku, jak sedí ve výšce dvou a půl pater v okapové rýně a strašně mňouká. Občas také hrábla packou dolů jakoby do prázdna, vypadalo to, že je zoufalá a neví si rady. Domnívala jsem se, že střecha je pro ni příliš hladká, takže nemůže zpět, ať už se tam dostala jakkoli. Bála jsem se, aby nezkusila skočit, asfaltový povrch před domem rozhodně nebyl měkkým doskočištěm. Mezitím se počet pozorovatelů na ulici docela rozrůstal a Linda, zřejmě potěšena publikem, vydávala skutečně srdcervoucí zvuky. Šla jsem tedy domů a vyhledala číslo na hasiče, které bylo jiné než to nouzové 150. Telefon zvedl nějaký přívětivý pán, kterému jsem vysvětlila, že nikde nehoří, že bych jen potřebovala žebřík a ulovit kočku na střeše. Pán mi řekl, že výjezdy musí koordinovat s jinou stanicí a že mám zavolat 150. To mi přišlo úplně příšerné, 150 je číslo, které jsem vždy spojovala s plameny šlehajícími do výšky, a teď jsem ho měla vytočit kvůli kočce? Srdce jsem měla až v krku, vytočila jsem 150 a první, co jsem řekla, bylo něco jako "nehoří, já jen volám kvůli kočce", abych snad nedejbože nespustila nějakou rychlou akci, hasiče sjíždějící po tyči a tak podobně. Trpělivě mě vyslechli a řekli, že pošlou auto s žebříkem. Skutečně, asi za 15 minut přijeli. To byla pro naši ulici úžasná atrakce, lidé stáli a pozorovali dění, kočka chvílemi vydávala své zoufalé zvuky a chvílemi pozorovala okolí, motor žebříku se rozhučel a odvážný požárník vystoupal nahoru, aby chytil tu naši potvoru. Ovšem ve chvíli, kdy k ní natáhl ruce, kočka se zděšeným mňouknutím vyletěla po střeše k okýnku a zmizela na půdě. A já si rázem připadala jako ten největší pitomec pod sluncem. Naštěstí hasiči byli laskaví, jen si zapsali mé jméno, nechtěli po mně žádnou platbu, odjeli a ulice se zase uklidnila. Večer si Linda přišla pro večeři jako normálně a rozhodně nevypadala jako někdo, kvůli němuž byly v pohotovosti požární sbory a občané města.