Spoustu let jsem byla přesvědčená, že bych nemohla mít psa a vlastně jsem ho ani nechtěla. Moc práce, závazek na dlouho, připadalo mi to moc náročné, kočka chce jídlo a pohladit, ale pejsek je jak malé dítě, které nevyroste.
Pak jsem osaměla ve svém domě a začala se v něm bát. Důvěrně známá místa v noci nabývala hororových podob, starý dům vydával nejrůznější zvuky, které zásadně zněly jako plíživé kroky, když jsem v noci zaslechla ránu, zachumlala jsem se víc do peřin a doufala, že mě tou sekerou vezme rychle. Ráno jsem zjistila, že mi ze skříňky v kuchyni vypadl pytlík rozinek, který jsem tam večer nepořádně dala. Jednoduše jsem panikařila. Chtělo to nějakého ozubeného hlídače, kocour to opravdu nevytrhne.
Tak se ke mně dostal Igor a uvedl mě do světa psů. Pětiletý gentleman německého ovčáka, veliký, nádherně ušatý, s tlamou jako krokodýl, ale milý, vychovaný a parádní společník. Ideální pejsek pro mě.
Ale ze začátku nebylo vše tak ideální. Mé zkušenosti se psy byly nulové, měla jsem strach, že mu ublížím, že přemístěním ke mně bude trpět, že mu musím obstarávat stálou zábavu, aby se nenudil...Strašlivě mě to stresovalo, byla jsem pořád jak na jehlách, jestli dělám věci správně, jestli jsem něco nezanedbala, normální hysterka. Asi po měsíci jsem si zvykla. Chodili jsme denně na procházky, poznávala jsem nová místa v okolí města, ve kterém už žiju čtvrt století, vytáhl mě ven i v případě, že počasí nebylo zrovna ideální, a já nacházela poezii v procházce v mírném mrholení, mlze nebo mrazu, kdy bych dřív spíš zalezla k televizi a prospala den. Otočil si mě kolem prstu. Za piškot šel by světa kraj, a tak jsme cvičili, aby mohl dostat odměnu, schovávala jsem mu piškoty po domě nebo na zahradě a povel "Hledej piškot" patřil rozhodně k velmi oblíbeným.
Jednou přišel instalatér a když Igor vystrčil hlavu ze dveří, instalatér zůstal stát šest schodů zpátky a počkal, až jsem pejska zavřela v pokoji. Přestala jsem se v domě bát.
Po půl roce najednou odešel. Projevila se u něj skrytá srdeční vada a během pár dnů mi místo velkého chlupatého přítele zůstaly jen fotky a vzpomínky. Oplakala jsem svou ztrátu a říkala jsem si, že podruhé už do toho nejdu. Co když mi zase umře, právě když si našeho soužití začnu užívat?
Týden po Igorově smrti se narodil Wilfred. Maličký tvor připomínající víc krtka než psa, nejmenší z vrhu, ale láska na první pohled. Bylo mu pět hodin, když mi ocucával prst a od té doby jsem pravidelně chodila hladit malého Fredíka, jeho sourozence i sourozence nevlastní, jen o pár týdnů starší. Říkám tomu psí lázně. V pátek přijde Fredík k nám domů a já se budu učit zacházet se psem. Nebude to Igor. Ale Igor otevřel dveře a prošlapal cestu. Díky němu jsem teď nejen kočičí, ale i psí člověk. Jsem prostě pod obojí.
no to jsou ňuňánci...už chápu toho "krtka"
OdpovědětVymazat