Cítím se jako kojící matka –
hodně nevyspale. Moje chlupaté miminko vstává k ránu a potřebuje
čurat, a já se snažím ho před akcí vyvést na zahradu. Takové
vstávání kolem třetí ráno a pak znovu kolem páté jsou
radosti, jejichž krása brzy vyprchá. Navíc je Fredy dost rychlý
a stačí udělat loužičku na koberec dřív než já obleču
župan. Takže každé velmi, velmi brzké ráno tady mám malou
rozcvičku, po které se Fredík zase odebere ke spánku, zatímco já
už neusnu, poslouchám, jak dýchá a tiše závidím.
Po několika dnech tohoto režimu už
jsem poněkud vláčná a tak mi dcera nabídla, že se o Fredíka v
noci postará a já ať jdu spát do ložnice. Bylo to lákavé, tak
jsem přijala. Bohužel jsem nemohla usnout, slyšela jsem kostelní
zvony ještě o půlnoci. Nicméně pak konečně přišel sladký
spánek.
Zapomněla jsem, že sdílíme byt
ještě s jedním zvířátkem, které miluje moji přítomnost,
zejména v ložnici. Kocour Čičin. Udělala jsem chybu, že jsem se
v ložnici zavřela a uvědomila jsem si ji ve chvíli, kdy se pod
dveřmi objevila tlapka s drápky a začala škrabat. Rezonující
dveře jsou zaručený recept, jak probudit paničku a dát jí
najevo, že některé věci se nedělají. S pocitem, že jsem
prošla mandlem, jsem otevřela oči a pak i dveře.
Kocourek s nadšením a bez omluvy vlezl dovnitř, stočil se v nohách postele a začal příst, aby dal najevo, že teď teprve jsou věci tak, jak mají být. Bylo 4:21. Hodinu a dvacet čtyři minut před budíkem. Bylo mi dopřáno něco přes čtyři hodiny spánku. Paráda. Protože jsem strašně moc chtěla ještě usnout, samozřejmě jsem už neusnula a přemýšlela jsem, jestli mám make-up dostatečně krycí na to, aby zakryl pytle pod očima, které připomínají tašky s víkendovým nákupem pro čtyřčlennou rodinu. V 5:45 zazvonil budík a přede mnou byl další dlouhý pracovní den.
Miluju zvířátka. Ale jsou chvíle,
kdy si tímto citem fakt nejsem tak úplně jistá.
Žádné komentáře:
Okomentovat