Líné vánoce

Miluji vánoce i čas předvánoční. Líbí se mi světýlka ve městě, ozdoby za výlohami a těším se na den, kdy se naše rodina sejde kolem stolu ke sváteční večeři. A moc se mi líbí, jak se pak nacpeme dobrým jídlem k prasknutí, pokračujeme pětadvacátého a šestadvacátého dojedeme zbytky, abychom se pak vrátili zase k normálnímu chodu života i stravování beze strachu, že prošlápneme váhu a do poloviny února budeme chodit jen v kalhotách na gumu.

V době předvánoční poslouchám lidi kolem, jak vyprávějí, co už mají uklizeno a napečeno a já přejedu pohledem povalující se chlupy z mého čtyřnohého přítele a dopředu jakékoli úklidové šílenství vzdávám.

Už mnoho let se u nás předvánoční šílenství koncentruje do jediného dne. Dvacátého třetího prosince. Neříkám, že něco neupeču již předem, ale toho dne se všechno dozdobí, douklízí, nakoupí a uvaří za aktivní účasti všech přítomných členů rodiny. Večer sice padneme jako na bitevním poli, ale co se neudělá ten den, to už prostě není a vánoce začnou na Štědrý den se vší parádou, pohádkami, uždibováním bramborového salátu, vánočky a cukroví. Neboť na zlaté prasátko stejně nevěříme a čekat až do večeře je prostě moc kruté.

Letos jsem to s tou laxní přípravou možná už trochu přehnala. Chtěla jsem si dát na stůl adventní věnec, schovávám si ho už několik let, vyrobila ho moje starší dcera a pořád je pěkný. Jen je někde v komoře a musela bych ho najít. Tak jsem koupila sadu svíček a poetickou náladu adventního období jsem si vykouzlila velmi rychle prostým sundáním plastového obalu z krabičky. Věneček najdu zítra.

Nečekané starosti s módou

Při surfování po internetu občas zabloudím na různé módní stránky a zjišťuju, jak jsem moc „out“, místo toho, abych byla „in“. Neoblékám se podle celebrit, nemám kabelku, která právě letí, určitě by mi neseděly kožešinové vestičky či jiné nutné maličkosti této sezóny, je mi dost jedno, jestli nosím nejmódnější barvy. Nicméně se ráda pěkně oblékám a určitě by se mi líbilo vypadat jako modelka, jenže příroda a moje žravost tomu zrovna nenahrávají. Takže beru, co je a své oblečení řídím náladou, potřebou a peněženkou. A názory svých dcer. Moje starší módou žije a její názor považuji za kvalifikovaný. Byly doby, kdy jsem jí každou novou věc ukazovala s obavami, zda bude schválena či ne. Má mladší mi dělá poradce teď, občas se podívá na můj outfit a již podle obličeje je mi jasné, že takto ven jít nemůžu. Naštěstí mě společným úsilím za léta vyškolily tak, že si dokážu pořídit takové kousky oblečení aniž by vyvolaly nesouhlasný pohled obou mých drahých dětí.

A tak se stane, že cítím jejich školu i ve chvíli, kdy bych to od sebe vůbec nečekala.

Nedávno jsem šla dopoledne na procházku se psem a zmokli jsme. Odpoledne jsme chtěli jít znovu, ale obojek a vodítko byly ještě mokré. Vzala jsem tedy náhradní postroj, náhradní vodítko a, protože se blížila tma, z bezpečnostních důvodů i svítící obojek.

Nasadila jsem Fredíkovi postroj, který používáme na běhání, vzala vodítko, které naopak téměř nepoužíváme, a připnula svítící a blikající obojek. Vyšli jsem na ulici a teprve tam jsem zhodnotila jeho outfit jako celek a značně znejistěla. Protože můj pejsáček vypadal jako abstraktní obrázek – oranžový obojek, zelený postroj a červeno-černé vodítko k sobě vůbec, ale vůbec neladily. Doprovázela jsem kamarádku domů a celou cestu si přála, abychom nikoho nepotkali a aby už byla opravdu tma. Nikdy bych nevěřila, že na mě mé dcery odvedly tak dobrou práci.

P.S. Už jsem zakoupila černý moderní obojek, aby se hodil k vodítku a slíbila si, že zelený postroj budu používat vždy jen s černým sportovním vodítkem. A možná pořídím i designový outfit na procházky se psem i pro sebe.

Myši, myšice a můj manžel

Už jsem psala o biologické diverzitě našeho domu. Dnes bych si chtěla připomenout starší historky se zvířátky spojené. Ráda je vyprávím, snad jsou i vtipné. Obě spojuje osoba mého manžela. Kdysi jsem tvrdila, že je lepší myšilov než náš kocour. Tuto pochvalu si vysloužil po dvou příhodách.

První myš ulovil na chodbě v přízemí. Manžel se bavil s kamarádem o nějakých stavebně-technických problémech rekonstrukce starých domů a nebo možná jen tak nezávazně plkali o počítačích, když si všiml, že po chodbě běhá myš. Zaběhla pod paletu, na které byla naše nová míchačka, a zašustění igelitu ji prozradilo. S kamarádem vytvořili zabijácké komando, které po chvíli úsilí zahnalo myš na záchod, a tam ji můj muž odchytil. Myslím, že do nějakého květináče. Úlovek si pamatuji, ovšem nepamatuji si, co jsme s ní udělali. Vzhledem k naší útlocitnosti je docela pravděpodobné, že jsme ji někde venku zase pustili.

http://www.mouseworld.g6.cz/index/index26.html

Druhý příběh si pamatuji lépe.

Jednou večer jsem šla spát dřív než můj muž a už jsem tvrdě spala, když přišel do ložnice. V noci mě probral podivný ťukavý zvuk. Vstala jsem, rozsvítila baterku, kterou jsme měli na parapetu, a jala se hledat zdroj toho zvuku. Po chvíli jsem našla vedle postele mého muže na zemi zavíčkovanou zavařovací sklenici. Víčko bylo prodírkované a ve sklenici bylo zvířátko přibližně veliké jako křeček, s korálkovýma očima. Zvuk vydávala kostička suchého chleba, kterou měla myška uvnitř a snažila se to sníst. Uspokojena, že jsem našla zdroj nezvyklého zvuku, vrátila jsem se do své postele a usnula.

Ráno mi to můj muž objasnil. Když se vracel z pracovny, kočka vyváděla kolem svého záchodku, jakoby se snažila něco chytit, ale nešlo jí to. Odsunul tedy její toaletu a tam bylo zvířátko, větší než myš, s tmavým pruhem na hřbetě, docela hezké. Tak se rozhodl ho chytit a ráno nám ho ukázat. Proč se domníval, že podlaha naší ložnice je to nejlepší místo, kde bylo možno sklenici s hlodavcem umístit na noc, ví bůh.. Nicméně to udělal a já mohla ráno s holkama obdivovat malého tvora. Dcery našly v encyklopedii jméno – myšice temnopásá. Myšici jsme odnesly do křoví přes ulici a snad našla nějaké doupě ke klidnému životu. A my jsme měli nezapomenutelné zoologické poučení.

Nebydlím sama

Bydlím ve starém domě. Mám ho ráda, ale má své zvlášnosti, vrtochy a tajemství. A je to biologicky velmi aktivní dům. Kromě homo sapiens obývá dům spousta dalších živých organismů. Od těch nejjednodušších z rostlinné říše, plísní a řas, až po živočichy s kožichem či bez. Některé tvory mám záměrně. Svého pejska, svého kocoura, své dcery. Někteří jsou však jen nezvaní spolubydlící.

Jakmile se venku ochladí, nastěhují se do domu myši. V různém množství. Většinou to vyřeší soustava pastiček a invaze je pro daný rok zvládnuta, zase až do dalšího podzimu. To, že bydlím s kočkou, je jistá výhoda, ale kocour je velmi štědrý a dobrosrdečný a považuje za správné mi z kořisti přinášet dárky. Je to sice velmi hezké, ale přiznám se, že najít rozespalá ráno v předsíni půl myši je zážitek, který bych si ráda odpustila.

Na půdě s námi asi žijí kuny. Jejich hlasité projevy se podobají projevům sousedů v paneláku – občas nám s velkým randálem předusají nad hlavou, strop duní, ale vzhledem k tomu, že na půdu se špatně chodí, nechává mě to v klidu. Doufám, že tam nevyvedou nic tragického. Nemám s nimi žádnou smlouvu o podnájmu ani o náhradě škod.

http://www.birdwatching.pl/galerie-autorskie/1089-gusta/zdjecie/6951

Další sezónní nájemník je podle znalců plch, možná nějaká myšice. Projevuje se podobně jako kuny, občas vyděsí mé studenty v učebně. V soustředěném tichu při testu se najednou ozve velmi hlasité cupitání po sádrokartonovém podhledu. Je to trošku nepříjemné, protože pocit, že by se ten neznámý tvor mohl prohrabat mezi nás, není fajn. Ale zatím to nikdy neudělal, světla fungují, takže dráty mu asi nechutnají, a nebydlí tam dlouho, zřejmě sloužím jen jako krátkodobé ubytování před stěhováním do něčeho trvalejšího. Ale opakuje se to každý rok, jsme prostě populární.

Poslední tvor je pravděpodobně z říše duchů. Od začátku, co tady bydlíme, slýcháme v zadní části domu podivný zvuk. Připomíná ťukání pingpongového míčku puštěného na stůl. Ťuk......ťuk....ťuk...ťuk ťuk ťuk, až do ztracena. Nevím, co tento zvuk vydává, ale slyšely to už i návštěvy, takže to není rodinná halucinace. Asi tu s námi bydlí duch hráče stolního tenisu.

Pozitivní výzva

Všimla jsem si na Facebooku příspěvku jedné známé nazvaného Pozitivní výzva. Princip spočívá v tom, že si člověk každý den po sedm dní zaznamená tři pozitivní věci, které ho za ten den potkaly a pak nominuje dalšího člověka, který v tom má pokračovat. Ten nápad mě zaujal, protože někdy to vypadá, jako by se lidi přestávali radovat z maličkostí a nechávali se převálcovat negativy, které jsou kolem.

I když nejsem v této výzvě, tak jsem si řekla, že sesumíruju pozitiva posledního týdne.

• položili mi koberec do ložnice a já udělal jéééé, když jsem viděla dokončené dílo
• nastěhovali jsme tam nábytek, vypadá to moc hezky a hned první ráno mě přišel pejsáček vzbudit svým mokrým jazykem s výrazem „už je ráno, vstávej a neválej se, máš tu pejska, který si chce hrát“
• byla jsem s kamarádkami na pivu, dala jsem si Guiness, a pak doma spala jako nemluvně
• na procházce v lese s Fredym jsem se dostala do míst, kde jsem nebyla už snad deset let. Slunečný den a liduprázdno, užili jsme si to oba.
• byla jsem s kamarádkami v kině, film Život je život, příjemná česká komedie, která byla v pátek večer lepší než cokoli v televizi, nehledě na příjemnou společnost kamarádek
• koupila jsem si eliptický trenažér, ve fitku jsem kdysi používala jeden s názvem Orbitrek, který měl přezdívku Orbišpek, nemám Orbitrek, ale doufám, že bude mít pozitivní vliv na ten špek
• stihla jsem zajít k holiči a konečně mi ofina neleze do očí
• jeden dobrý člověk mi udělal kostru na nový stůl do učebny a já si nechala uříznout desku, takže budu mít v učebně nové rozložení stolů, myslím, že po skoro patnácti letech je už načase
• při té příležitosti jsem si koupila i nové kytičky před dveře, kterými se kochám, kdykoli jdu domů
• v sobotu jsme si udělali parádní výlet v okolí Olomouce, počasí jak vymalované, pejsek se vyskotačil po poli a já pak měla nožičky kudrnaté, ale spokojenost naprostá

Nejsou to tři pozitiva na sedm dní, ale i tak to byl pěkný týden se spoustou příjemných okamžiků. Takže hodlám pokračovat v uvědomování si pěkných věcí kolem sebe a snažit se usmívat, protože jedno škodolibé rčení říká

Usmívejte se. Úsměv nic nestojí, krom toho tím naštvete velkou spoustu lidí!

Radosti podzimu

Mám ráda podzim. Když se vydaří, je lepší než léto. Není tak horko, obloha má výraznější barvu, les je barevný a pod nohama šustí spadané listí. Chodíme s Fredíkem na procházky, on si čuchá podél cesty a já se kochám.

Ale podzim není jen o kochání. Listí padá i na zahradě a to už taková poezie není. Protože se musí uklidit a jaksi se nedostává rukou, které by to udělaly. Tedy ruce by byly, ty moje, ale buď není čas nebo počasí nebo nálada. V poslední době hlavně ten čas. Stejně ještě nespadlo všechno a představa, že jeden den pohrabu a druhý den to můžu dělat znovu, není nijak lákavá. Prostě si počkám, až budou stromy holé, a pak se do toho dám s plným nasazením. Tedy doufám.

Loni jsem na tom na podzim byla s časem podobně a najednou byla zahrada žlutá, pokrytá usychajícím listím možná v deseticentimetrové vrstvě. Nevím, jak dlouho mi trvalo se odhodlat a začít to shrabovat, zato vím, že trvalo dvě hodiny, než jsem to shrnula na jednu hromadu. Do toho lítal po zahradě naštvaný pes Igor, vzteklý, že si s ním nehraju. Když jsem to konečně dodělala, vydali jsme se na procházku.

Pamatuji si myšlenku, která mi proletěla hlavou, když jsme šli po lesní cestě zasypané opadaným listím v hrubé vrstvě. „Chudák ten, kdo to tu bude uklízet.“ 

Prostě mi z toho hrabání začalo trošičku hrabat.

O pejskovi a kočičce

Jsem nadšená. Náš kocourek je bojovník. Postavil se Fredymu a ten ustoupil.

Nechte mě být, právě jsem si dával šlofíka

Vždycky jsme měli kočky. Když přišel do domácnosti pes, měli jsme obavy, co bude. Pětiletý německý ovčák obrovského vzrůstu byl na našeho Čičina prostě moc a prchal, jak se dalo. Je to kastrovaný kocour, a já mu ty bezhlavé útěky nijak nezazlívala, tvrdila jsem, že „neměl koule ani když je měl“. Což je sice nehezké, leč docela pravdivé. V zahradních bitkách s kočkami od sousedů byl velký hrdina jedině, když jsem stála ve dveřích terasy. Jinak bezhlavě mizel do bezpečí.

Igor odešel do psího nebe a přišel Fredy. Nejprve malinké štěňátko, ale i tak si kocour držel opatrný odstup. Malinké štěňátko je teď pětadvacetikilové štěňátko, kocoura honí, kdykoli má příležitost, a ten opět prchá. Tedy až do nedávna.

Nejde ten škaredý pes?

Jak jde čas, kocour se stále častěji osměluje překonat hranici „Kocourova“ a přijít do části bytu, kde je „Psovo“. Uklízela jsem v předsíni a najednou se mi ten šedivý kožíšek otíral o nohu. Jenže zanedlouho cupity dupity, pesan přiletěl, zřejmě ho žárlivost probudila z odpoledního zdřímnutí. Kocour neměl kam utéct, chodba je úzká a mezi jím a únikovou cestou stál pes. A najednou jsem byla svědkem nevídané věci. Náš sladký čičínek, který uměl být agresivní jen, když jsme ho nedostatečně drbali, se naježil, syčel jak prasklá pneumatika a, světe div se, Fredy couvl.

Od té doby se nedá říci, že by náš pejsek s kočičkou byli kamarádi a vařili dort. Ale kocour pomaličku vstupuje do psího rajónu a pes ho sice honí, ale nechá se zastavit povelem. Sním o tom, že jednou, někdy v daleké budoucnosti, se snad budou tolerovat. Nic víc po těch svých miláčcích ani nechci.

Malujeme a blbneme z toho

Září je pro mě jako každý rok hektické. Nabíhá nový školní rok, musím si zvyknout na nové tváře, zajistit učebnice, vybrat školné, přizpůsobit se většímu zápřahu. A do toho jsem se letos dala do malování ložnice. Byl to skutečně výborný nápad.

Nejprve jsme s dcerou vytahaly všechen nábytek ven, odmontovaly lampičky, prostě ložnici jaksi „odstrojily“. Pak jsme vytmelily díry, pak to vybrousily, pak vymalovaly, pak si vymyslely, že jedna zeď by mohla být oranžová, a když už to vypadalo, že bude konec, rozhodla jsem se vyspravit opadanou omítku podél jedné ze zdí, kde prostupuje vlhkost. Takže izolační nátěr, pak omítnout, zatmelit... Už asi měsíc skáčeme v předsíni přes válečky, štětky, vystěhované věci, nemůžu do šatníku, takže vrstvím šatstvo přes židli, radost nad radost.

Aby toho nebylo dost, pejsek rozkousal koberec, který jsme prozatímně složily na terase, musíme si tedy nechat ještě položit novou krytinu, takže zase čekáme, až to přijde někdo zaměřit, až nám pošle návrh ceny, až z toho omdlíme, až si řekneme „co už“, až to přijedou položit... Snad to bude do Mikuláše hotovo. Podotýkám, že ložnice je místnůstka, která pro potřeby stavebního povolení ani nebyla uznána pokojem, ale prošla jen jako pracovna.

No, a tak raději utíkáme ven, jak to jen jde. A je to fajn. Příroda je balzám na nervy a koneckonců, práce neuteče. Bohužel.

Pozdně letní rozjímání

Ještě pár dní a bude oficiálně podzim. Nicméně ve vzduchu už je to cítit a pozdně letní dny si užívám, co to jen jde. Líbí se mi ta lehká nostalgie za létem a to, že se dá jít na procházku, aniž by si člověk připadal jako zdroj slané vody pro menší lázně.

A tak chodíme s Fredíkem co nejvíc ven a kocháme se. Tedy já se kochám, on očuchává vše, co se namane, a občas strčí do tlamy něco, co mě vytrhne z nirvány a přiměje ječet jak fúrie „Fuj je to“, rvát mu to z tlamy ven a myslet si něco o dobytku. Ale jinak je to v pohodě, i občas nějaké ilustrativní foto pořídím. Jen už je na našich cestách po lesích a polích málo barev. V zahradách jsou ještě vidět jiřinky, ale je mi blbé fotit kytky v cizí zahradě a pak to použít. Nechci narazit na nějaký problém s autorským právem, kdyby své kytičky někdo poznal. Takže raději pořizuji snímky anonymních kytek na snad anonymních polích. Případně fotky oblohy. Na tu se snad ještě copyright nevztahuje, i když co není, může být.

Konec léta také vyřešil můj problém s padajícími švestkami-blumami. Konečně spadly i ty poslední z nedostupných větví a pro letošek už jsou švestky jen pěkně spořádaně v zavařovačkách ve formě marmelády. A díky zapomenutým krabicím s krásnými sklenicemi, které kdysi koupila moje dcera, mám marmelády ve stylových zavařovačkách, hodných nějakého food-style blogu. Jsem na ně náležitě pyšná.

Sportovní výkon dnešního dne

Byla jsem běhat s pejskem. Mám z toho takovou radost, že se o ni musím podělit.

Před nějakou dobou jsem chodívala pravidelně běhat a moc mě to bavilo. Snila jsem o půlmaratonu, běhala šest až osm kilometrů a byla nadšená. Pak jsem se z jednoho běhu vrátila s nateklým kolenem, otok a bolest jsem léčila dlouho a nadšení mě přešlo. Poté jsem chodila na procházky se psem a říkala si, že jsem na běhání stará a že procházky jsou taky fajn. Což bezesporu jsou.

S Fredíkem jsem ale zase dostala chuť běhat. A dneska byl nádherný podzimní den, sluníčko svítilo a tak jsme se sbalili, já vytáhla běhací opasek, který jsem před časem koupila, a vyrazili jsme.

Musím zkonstatovat, že kondice mého pejska a moje vlastní jsou dvě naprosto rozdílné věci. Fredík běžel krásně lehce, klusal jako koníček, a já za ním funěla jak lokomotiva. Při odpočinku se Fredy elegantně natáhl do trávy a já stírala pot a přemýšlela, jestli se z té trávy ještě zvednu.

Zvedla jsem se. A dokonce ještě pár rovinek uběhla. Les kolem byl tichý a nikdo neviděl rozevlátou skoropadesátnici, jak běží tažena odrostlým štěnětem a celou dobu volá „šikovný pejsek, běž, běž, tak je šikovný“. Pravděpodobně to byl pohled pro bohy, ale naštěstí jsme nikoho nepotkali.

Uběhli jsme vždycky jen kousek (jako omluva mi posloužilo, že přece nesmím přetěžovat štěňátko), a pak jsme jen šli, ale zopakovali jsme to čtyřikrát a byla to opravdu radost.

Budeme trénovat. Jen zvolna, moje koleno není v nejlepším stavu a Fredy je přeci jen na velké štreky ještě malý, ale prostě jen tak pro zábavu a příjemný pocit.

Pokus o fotozáznam pěkných okamžiků

Ráda sdílím radosti. Knihu, která se mi líbí, nutím jiným. Na film, který se mi líbil, tahám kamarádky. A na svých procházkách, když se mi moc líbí nějaký výhled, chci se o něj podělit. Jenže tady jsem zjistila, že to zdaleka není jednoduché.

Krásné letní odpoledne. Vedro přímo stojí ve vzduchu, šli jsem na procházku se psem a na obzoru se před námi tyčil Svatý Kopeček. Vypadal tak krásně, že jsem chtěla ten pohled zachytit na fotce. Výsledek mě neuchvátil. Monumentální kostel, který pro oko dominoval, objektiv zaznamenal jako bílou skvrnu v dáli. Tak nic.

Jiné odpoledne. Příjemný den na odpolední procházku, kdy konečně po zádech neteče pot v množství denního průtoku Vltavy pod Kamýkem. V dálce jsem viděla zajímavou bílou věž, která lákala k výletu tím směrem. Bohužel jsem neměla dost času dojít až k ní, ale chtěla jsem si ji aspoň vyfotit. Na fotce vyšla opět jen jakási skvrnka. V souboji oko versus objektiv fotografie v mém provedení prohrála. Nechám na laskavých čtenářích, aby zkusili věž na fotografii najít. Je to taková malá vizuální hádanka.

Tak jsem se rozhodla, že se zaměřím na pěkné detaily. Tajuplná pěšinka v lesíku, keř červeného rybízu, na který jsem nečekaně narazila uprostřed lesa, trať romanticky mizející v dáli. Mně se to líbilo. Snad bude i jiným.

Švestky, švestky, švestky

Dozrávají švestky. Tedy ono to asi nejsou švestky, ale pro jednoduchost jim tak říkám. Strom jsem nesázela, tak jeho správný název vskutku netuším a je mi to dost jedno. Každý rok padá na zem spousta modrofialových plodů, krásně sladkých, ale bohužel velmi atraktivních pro mravence, vosy a včely. Ne že bych neměla ráda ovoce, ale přetahovat se o každou švestku s pěti včelami či vosami je fakt otrava. Bohužel ty nejsladší jsou právě ty padané. A až na konci léta se dá očesat celý strom a je konečně pokoj.

Včera jsem byla nějak pracovně naladěná, takže kromě praní prádla a vaření oběda jsem se dala i do sbírání a zpracování švestek. Vzhledem k tomu, že jsem nezačala zrovna s ranním rozbřeskem, brzy ze mě venku crčel pot jak voda ze sprchy v reklamě na Cillit Bang a v kuchyni to nebylo lepší, protože jsem v troubě pekla maso. Ale švestky jsem posbírala, přebrala, tu lepší část přepasírovala na dřeň a tu dala zamrazit. Jednoduchá zmrzlina bez cukru, barviv, stabilizátorů a emulgátorů, přitom velice poživatelná. Dostavil se opojný pocit z dobře vykonané práce.

Pak se dostavil poněkud odlišný pocit. Něco je špatně. Pach připalovaného jídla se mísil se sladkou vůní švestek. Nadšená z toho, jak se mi podařilo zpracovat malinkou část úrody, jsem zapomněla na maso v troubě. Naštěstí to ještě nenabylo katastrofálních rozměrů, masu jsem poskytla první pomoc a nový pekáč, původní šťávu jsem oželela a trošku nastavila druhou. Oběd byl nakonec docela dobrý.

Ráno jsem se šla projít po zahradě. Na zemi opět spousta padaného ovoce. Nechcete někdo švestky?

Každý pes jiná ves

Každý pes jiná ves.

Tohle jsem slýchávala od babičky, když jsme narazily na věci, které se k sobě vůbec nehodily. A já dnes budu psát o třech věcech, které také v podstatě nemají nic společného.

Před časem mi jedna studentka doporučila nopálový chléb. Vídala jsem ten název v prodejnách se zdravým pečivem, ale nopál mi připomínal nosála, a tahle asociace opravdu nebyla moc přitažlivá. Ale tahle studentka, ačkoli teprve dokončila devítiletku, ví o zdravém jídle ledasco a zná i takové tajuplnosti, jako je nopálový chléb, z vlastní zkušenosti, tak jsem to zkusila. Musím jí dát za pravdu. Krajíc čerstvého nopálového chleba s máslem, to je lahoda vhodná na tabuli králů. A i když je možné, že mé nadšení pramenilo z velikého hladu, nopálový chléb už zůstane v mém jídelníčku.

Je léto, mnohá města pořádají svá kulturní léta, pravděpodobně aby odlišili tuto roční dobu od zcela nekulturní zimy. I naše město pořádá spoustu akcí, a tak jsme se s dcerou na jednu vydaly. Divadelní představení jednoho herce Caveman. Téměř hodinu a půl jsme se smály jak blázni. A rozhodně jsme nebyly samy. O rozdílech mezi muži a ženami v pohledu na svět už bylo napsáno a řečeno mnoho, ale tohle bylo nejen výborně napsáno, ale i výborně zahráno a ačkoli mě bolel zub, alespoň na chvíli jsem na něj zapomněla a řezala se smíchy. Po představení mě pak bolel nejen zub, ale i břicho.

Vedra odešla do propadliště dějin, pravděpodobně si na další tropické teploty budeme muset počkat na příští léto. Napršelo, takže se dá očekávat, že budu muset zanedlouho zase vyjet se sekačkou, nicméně venku je příjemně a já se konečně vypravila na dlouhou procházku do lesa. Mám ráda les v jeho proměnách v různých ročních dobách, jen při těch čtyřicítkových teplotách mě to nelákalo. Ale teď byl les prostě parádní oáza. Pod nohama už praskalo suché listí, kolem spousta zeleného, sem tam i ostružina, a žádní lidé.

Tihle tři „psi“ mají společnou jednu věc. Přivodili mi nechutně dobrou náladu. Doufám, že je to chronické a nakažlivé.

Fredíkův záznam jednoho výletu

Tento víkend jsem byl ve Znojmě. Tedy nevím, co to Znojmo je, ale moje panička to hodně říkala, tak to asi něco znamená. Pro mě to znamenalo, že mě strčila do auta, pak jsme dlouho dlouho jeli, a pak jsme dorazili do nějakého domu, kde si panička dala věci, nesměl jsem tam nic kousat a šli jsme ven.


Procházka byla bezva. Za tím domem totiž teklo spousty vody a já si mohl do té vody vlézt a ochladit se. Taky jsem si v tom skákal a lovil nějaké listí, prostě paráda. Jenže potom jsme šli pěšky hóóódně daleko, moc mě to nebavilo, jen cesta a nic zajímavého kolem, ale nakonec jsme došli na nějaké místo, kde bylo spousta jiných psů a dělali zajímavou věc. Všichni kousali do takového zlého pána, který na ně čekal schovaný a pak na ně zaútočil. Tedy já bych kousal taky, to mi věřte. ale mě panička za kousání dává pohlavek, kdežto tady pánečkové pejsky chválili. To jsem opravdu nechápal.




Pak jsme šli zpátky do toho domu, panička mi dala najíst, ale já neměl hlad a usnul jsem. Jen mi už musí vozit větší ručník, tenhle jsem měl jako štěně, a já už přeci nejsem žádné mrně, jsem velký pes.

Další den jsme zase jeli autem, nemám to moc rád, ale co se dalo dělat. Dojeli jsme tam, co včera ti pejsci kousali, zase jsme se na to dívali, docela mě to zajímalo. Někteří psi kousali fest, myslím, že až budu větší, taky to tak budu dělat. Ale pak už celkem nuda, lidi chodili se psy kolem dokola, všude bylo psů spousta, ale s žádným jsem si nesměl hrát, tak co to je za zábavu.

Najednou přišel velký podraz. Fakticky jsem nic zlého neudělal, nikoho jsem nekousl, nedrápl, choval jsem se jako vzorný pejsek a panička mě zavřela za mříže. Jako nějakého zločince. Pomstil jsem se aspoň tím, že jsem se bránil, a jak se snažila mě tam nacpat, praskla jí sukně od pasu až dolů. Cha, to má za to...
Naštěstí si pak pro mě zase přišla, a už měla jinou sukni.

Taky jsem tam potkal svého tátu Ogira. Krásný pes, taky budu jednou takový. Jen se ke mně moc neměl, asi se s mámou pohádal či co. Ale jsem rád, že jsem ho viděl. Parádně kousal toho zlého chlapa, lidi mu tleskali, prostě mám svůj mužský vzor.

Večer jsem dostal večeři s ostatními velkými psy, moc jsem neměl hlad, tak jsem s tím otálel, a najednou mi teta Odetta sežrala celou večeři, jen to hvízdlo. Ještě že táta Ogir tam nechal v misce nějaké dospělácké granule, tak jsem mu je zase zblajzl já.


Nakonec jsem v tom cizím domě padl jako zabitý a byl jsem rád, že panička šla na večerní procházku sama. To už by bylo na mě moc. Jsem fakt ještě štěně.




Klubová výstava vítězů německých ovčáků, Znojmo, Dobšice, 15. - 16.8.2015

Jak jsme nešli na procházku

Chtěla jsem jít s Fredíkem na procházku. Teplota navečer poněkud klesla, dokonce se zatáhlo, oproti včerejšímu suchému horku ještě v osm večer to dnes vypadlo příjemně už v šest. Takže jsem zahájila přípravu.

Kde máme obojek? Fredy přišel na první zavolání, snažila jsem se mu upevnit obojek a říkám si, že mu ten krk zase zhrubnul, škrtilo ho to i na poslední dírce. Pak jsem si všimla, že to je ten starý, menší. Musím ho už dát pryč, málem jsem si oběsila pejska. Tak šup pro druhý, ten už byl v pořádku.

Pamlsková taštička. Tedy říkám pamlsková, ale v podstatě kromě dýchacího přístroje a stroje na zmrzlinu tam mám vše, co by člověk mohl potřebovat na procházce s pejskem. Jmenovitě pytlíky na hovínka, pomádu na rty, mobil, drobné, kdybych se třeba chtěla stavit na pivo, kapesníčky, umývací ubrousky, balónek, rukavici, abych nešahala na oslizlý míček holou rukou, klíče. Jo, a taky nějaké pamlsky tam jsou.

Takže pejsek má obojek, taštička nachystaná, můžeme vyrazit. Kouknu ven, tam je nejen zataženo, tam je přímo černo. Nárazy větru, blesky a posléze i hřmění varují před přicházející bouřkou. Fredík čeká s nadějí, že půjdeme spolu ven, ale už spadlo pár kapek a vypadá to na slejvák. Tedy samozřejmě kéž by, zahrada je pořád suchá jak Kalahari křížená s Gobi.

Abych nezklamala pejska, zůstaneme sice na zahradě, ale hrajeme na honěnou, taháme se o balónek, cvičíme povely, až je z toho pěkně utahaný. A přiznávám, že i já. Kolem se honí mraky, blesk stíhá blesk, ale kapky už toho nechaly, dokonce na obzoru to začalo prosvítat. Ach jo.

Tak jsem si otevřela láhev výborného vína, které zbylo z dceřiny svatby, sedla si na terasu, oddychující Fredík šel zkontrolovat sousedy, kteří něco kutili za plotem, a já pozorovala dramatické barvy oblohy nad sebou a snažila se vyfotit blesk. Marnost. To už budu raději fotit své snídaně.

Letní čtení 2

"Je takové vedro, že bych si chtěla sundat maso a sedět si jen tak v kostře."

Tento citát jsem si půjčila od kamarádky a musím říci, že vystihuje situaci. Je horko, které mě úplně uzemnilo, nechce se mi nic dělat, a pak jsem unavená z nicnedělání. Ale má to i své kladné stánky. Čtu jak zběsilá.

Fredrik Backman: Muž jménem Ove, moc pěkná knížka o někom, kdo chce spáchat sebevraždu. Jestli si myslíte, že je to depresivní téma, tak v této knize není. Je to velice milý příběh, u kterého jsem se usmívala a dojal mě.

Louise Pennyová: Vražedný chlad – není nad to číst v třeskutém létě o třeskuté zimě. Detektivní příběh se odehrává v zimní Kanadě při teplotách kolem minus patnácti. Klasická detektivka, moc dobře se čte a už se těším na další, která na mě čeká v knihovničce.

Jiří Hájíček: Rybí krev - audio kniha, poslouchala jsem ji téměř bez přestávky víc jak 5 hodin a  ačkoli je to žánr trošku mimo můj obvyklý záběr, stálo to za to. Trochu smutné vyprávění o partě kamarádů z vesnic, které nakonec zaplaví voda vznikající přehrady. Ale i přes ten smutek a nostalgii moc pěkné. A audio kniha má jednu velkou výhodu – mohla jsem u toho něco dělat, takže jsem konečně zvládla velehoru prádla na poskládání, uklidila kuchyň a spoustu dalších drobných činností.

Tento týden má být opět vedro, ale skončila mi dovolená, takže kromě čtení mě čeká i práce. Ještě že v učebně je přijatelněji než v celém domě, který začíná připomínat dobře zavedenou pekárnu.

Noční toulky po silnicích třetí třídy

Jsou místa opředená tajemnem a temnými silami. Pro mě je to Litovel. Tedy nic ve zlém, ale kdykoli jsem Litovlí projížděla, zabloudila jsem. Pod každou křižovatkou je tam na mě nachystaný bludný kořen a zlomyslní skřítkové otáčejí ukazatele a pak se potutelně smějí do svých malých šikovných ručiček.

Loni jsem jela navštívit kamarádku na Bouzově. Jela jsem na kole, měla jsem na tu cestu celý den, takže jsem zvolila příjemnou cyklostezku Litovelským Pomoravím. Ta končila v Litovli a dál jsem si našla cesty tak, abych se vyhnula velkému provozu. Tedy to byl záměr. Nezdařilo se. Nejprve jsem někde špatně odbočila, takže jsem si několik kilometrů zajela, a potom jsem najela na silnici, která byla vše jen ne málo frekventovaná. A ještě příšerně do kopce. Na Bouzov jsem dojela, ale vyšťavená jako jablko na džus.

Letos jsem návštěvu zopakovala. Tentokrát autem a s dcerou. Cesta tam proběhla celkem v pohodě, pominu-li několik zúžení na silnici, semafory a v samém závěru bagr přes silnici. Naštěstí pracovníci byli vstřícní, nenechali nás čekat dlouho a silnici na chvilku uvolnili, abychom mohly projet.

Cesta zpět už taková pohoda nebyla. Špatně jsme odbočily. Světe, div se, v Litovli. Jedna jediná křižovatka, kde jsme zvolily špatný výjezd z kruháče, a noční dobrodružství mohlo začít. Dobrá, koneckonců všechny cesty vedou k domovu, dřív nebo později se tam dostat musíme. Nebo nemusíme? Na křižovatkách byl směr, který jsme potřebovaly, uzavřen. Tak jsme jely, kudy to šlo. A pak už to nešlo. Silnice prostě končila, zákaz vjezdu.  Zaparkovaly jsme a koukly do mapy. Silnice v této vesnici skutečně končila. Nezbývalo než se vrátit kus zpátky. Následovaly jsme ukazatel a po pár desítkách metrů další zákaz vjezdu, tentokrát pro opravy. 

Začalo to být zajímavé. Byla tma, všude byly slepé ulice a ukazatele směru vedly do zákazu vjezdu. Chtěly jsme jedním směrem a musely jiným.  Nakonec už nám to přišlo legrační, například když jsme stály na červenou u nějaké vesničky, kde se opravovala kanalizace. Nikde ani živáčka, jen my dvě a červená. Dlouho. Auto žádné. Jen to naše.

Cestu domů jsme nakonec našly. Porazily jsme litovelské temné síly a dostaly se do cíle. Dcera to okomentovala slovy „Přece jsi pořád chtěla, abychom spolu trávily víc času.“ 

Až budu muset příště přes Litovel, beru si nějaký amulet proti zlým silám.