Nečekané starosti s módou

Při surfování po internetu občas zabloudím na různé módní stránky a zjišťuju, jak jsem moc „out“, místo toho, abych byla „in“. Neoblékám se podle celebrit, nemám kabelku, která právě letí, určitě by mi neseděly kožešinové vestičky či jiné nutné maličkosti této sezóny, je mi dost jedno, jestli nosím nejmódnější barvy. Nicméně se ráda pěkně oblékám a určitě by se mi líbilo vypadat jako modelka, jenže příroda a moje žravost tomu zrovna nenahrávají. Takže beru, co je a své oblečení řídím náladou, potřebou a peněženkou. A názory svých dcer. Moje starší módou žije a její názor považuji za kvalifikovaný. Byly doby, kdy jsem jí každou novou věc ukazovala s obavami, zda bude schválena či ne. Má mladší mi dělá poradce teď, občas se podívá na můj outfit a již podle obličeje je mi jasné, že takto ven jít nemůžu. Naštěstí mě společným úsilím za léta vyškolily tak, že si dokážu pořídit takové kousky oblečení aniž by vyvolaly nesouhlasný pohled obou mých drahých dětí.

A tak se stane, že cítím jejich školu i ve chvíli, kdy bych to od sebe vůbec nečekala.

Nedávno jsem šla dopoledne na procházku se psem a zmokli jsme. Odpoledne jsme chtěli jít znovu, ale obojek a vodítko byly ještě mokré. Vzala jsem tedy náhradní postroj, náhradní vodítko a, protože se blížila tma, z bezpečnostních důvodů i svítící obojek.

Nasadila jsem Fredíkovi postroj, který používáme na běhání, vzala vodítko, které naopak téměř nepoužíváme, a připnula svítící a blikající obojek. Vyšli jsem na ulici a teprve tam jsem zhodnotila jeho outfit jako celek a značně znejistěla. Protože můj pejsáček vypadal jako abstraktní obrázek – oranžový obojek, zelený postroj a červeno-černé vodítko k sobě vůbec, ale vůbec neladily. Doprovázela jsem kamarádku domů a celou cestu si přála, abychom nikoho nepotkali a aby už byla opravdu tma. Nikdy bych nevěřila, že na mě mé dcery odvedly tak dobrou práci.

P.S. Už jsem zakoupila černý moderní obojek, aby se hodil k vodítku a slíbila si, že zelený postroj budu používat vždy jen s černým sportovním vodítkem. A možná pořídím i designový outfit na procházky se psem i pro sebe.

Myši, myšice a můj manžel

Už jsem psala o biologické diverzitě našeho domu. Dnes bych si chtěla připomenout starší historky se zvířátky spojené. Ráda je vyprávím, snad jsou i vtipné. Obě spojuje osoba mého manžela. Kdysi jsem tvrdila, že je lepší myšilov než náš kocour. Tuto pochvalu si vysloužil po dvou příhodách.

První myš ulovil na chodbě v přízemí. Manžel se bavil s kamarádem o nějakých stavebně-technických problémech rekonstrukce starých domů a nebo možná jen tak nezávazně plkali o počítačích, když si všiml, že po chodbě běhá myš. Zaběhla pod paletu, na které byla naše nová míchačka, a zašustění igelitu ji prozradilo. S kamarádem vytvořili zabijácké komando, které po chvíli úsilí zahnalo myš na záchod, a tam ji můj muž odchytil. Myslím, že do nějakého květináče. Úlovek si pamatuji, ovšem nepamatuji si, co jsme s ní udělali. Vzhledem k naší útlocitnosti je docela pravděpodobné, že jsme ji někde venku zase pustili.

http://www.mouseworld.g6.cz/index/index26.html

Druhý příběh si pamatuji lépe.

Jednou večer jsem šla spát dřív než můj muž a už jsem tvrdě spala, když přišel do ložnice. V noci mě probral podivný ťukavý zvuk. Vstala jsem, rozsvítila baterku, kterou jsme měli na parapetu, a jala se hledat zdroj toho zvuku. Po chvíli jsem našla vedle postele mého muže na zemi zavíčkovanou zavařovací sklenici. Víčko bylo prodírkované a ve sklenici bylo zvířátko přibližně veliké jako křeček, s korálkovýma očima. Zvuk vydávala kostička suchého chleba, kterou měla myška uvnitř a snažila se to sníst. Uspokojena, že jsem našla zdroj nezvyklého zvuku, vrátila jsem se do své postele a usnula.

Ráno mi to můj muž objasnil. Když se vracel z pracovny, kočka vyváděla kolem svého záchodku, jakoby se snažila něco chytit, ale nešlo jí to. Odsunul tedy její toaletu a tam bylo zvířátko, větší než myš, s tmavým pruhem na hřbetě, docela hezké. Tak se rozhodl ho chytit a ráno nám ho ukázat. Proč se domníval, že podlaha naší ložnice je to nejlepší místo, kde bylo možno sklenici s hlodavcem umístit na noc, ví bůh.. Nicméně to udělal a já mohla ráno s holkama obdivovat malého tvora. Dcery našly v encyklopedii jméno – myšice temnopásá. Myšici jsme odnesly do křoví přes ulici a snad našla nějaké doupě ke klidnému životu. A my jsme měli nezapomenutelné zoologické poučení.

Nebydlím sama

Bydlím ve starém domě. Mám ho ráda, ale má své zvlášnosti, vrtochy a tajemství. A je to biologicky velmi aktivní dům. Kromě homo sapiens obývá dům spousta dalších živých organismů. Od těch nejjednodušších z rostlinné říše, plísní a řas, až po živočichy s kožichem či bez. Některé tvory mám záměrně. Svého pejska, svého kocoura, své dcery. Někteří jsou však jen nezvaní spolubydlící.

Jakmile se venku ochladí, nastěhují se do domu myši. V různém množství. Většinou to vyřeší soustava pastiček a invaze je pro daný rok zvládnuta, zase až do dalšího podzimu. To, že bydlím s kočkou, je jistá výhoda, ale kocour je velmi štědrý a dobrosrdečný a považuje za správné mi z kořisti přinášet dárky. Je to sice velmi hezké, ale přiznám se, že najít rozespalá ráno v předsíni půl myši je zážitek, který bych si ráda odpustila.

Na půdě s námi asi žijí kuny. Jejich hlasité projevy se podobají projevům sousedů v paneláku – občas nám s velkým randálem předusají nad hlavou, strop duní, ale vzhledem k tomu, že na půdu se špatně chodí, nechává mě to v klidu. Doufám, že tam nevyvedou nic tragického. Nemám s nimi žádnou smlouvu o podnájmu ani o náhradě škod.

http://www.birdwatching.pl/galerie-autorskie/1089-gusta/zdjecie/6951

Další sezónní nájemník je podle znalců plch, možná nějaká myšice. Projevuje se podobně jako kuny, občas vyděsí mé studenty v učebně. V soustředěném tichu při testu se najednou ozve velmi hlasité cupitání po sádrokartonovém podhledu. Je to trošku nepříjemné, protože pocit, že by se ten neznámý tvor mohl prohrabat mezi nás, není fajn. Ale zatím to nikdy neudělal, světla fungují, takže dráty mu asi nechutnají, a nebydlí tam dlouho, zřejmě sloužím jen jako krátkodobé ubytování před stěhováním do něčeho trvalejšího. Ale opakuje se to každý rok, jsme prostě populární.

Poslední tvor je pravděpodobně z říše duchů. Od začátku, co tady bydlíme, slýcháme v zadní části domu podivný zvuk. Připomíná ťukání pingpongového míčku puštěného na stůl. Ťuk......ťuk....ťuk...ťuk ťuk ťuk, až do ztracena. Nevím, co tento zvuk vydává, ale slyšely to už i návštěvy, takže to není rodinná halucinace. Asi tu s námi bydlí duch hráče stolního tenisu.