Je to přes čtvrt století, co na našem pokoji na kolejích visel kus balicího papíru, nadepsaný Zrcadlo duše. Na připínáčku u toho visela tužka a kdo chtěl, na ten papír něco napsal. Vzkaz, citát, důležitá data, povzdech, výkřik. Nejvíc záznamů tradičně přinášelo zkouškové období, ale i mimo ně našly se vypjaté okamžiky, které vyžadovaly alespoň písemné uvolnění. Pamatuji si jeden: "Když nejde o život, jde o hovno." , napsaný uprostřed něčím rozmáchlým rukopisem.
Vysoká škola je dávno za mnou, statisticky jsem už v druhé polovině svého života a tím starým kolejním heslem se snažím řídit, byť jednou s větším, jednou s menším úspěchem.
Proč tenhle blog?
Kdysi o mně jeden můj kolega z Kanady prohlásil, že jsem "cynic, ironic and sarcastic" Já osobně jsem si spíš říkala optimistický pesimista. Nicméně pesimistického pohledu na svět je všude kolem dost, tak si chci zapsat všechno pěkné, co mě potkalo a potká. Abych to pěkné mohla prožívat znovu, když o tom budu psát. Abych si uvědomovala, že život je plný drobných radostí, příjemných chvil a zajímavých zážitků. A nemusí to být výprava na Mount Everest, fajn může být i procházka do polí za městem, nákupy s kamarádkami, divadlo, podařený oběd, setkání se zajímavým člověkem.
Proč by měl tenhle blog někdo číst?
Tak to nevím. Snad bych chtěla oslovit holky, které v zrcadle už holku nevidí, ale v duši jí jsou. Většina blogů je od mladých pro mladé. Ale i život s prvními šedivými vlasy stojí za to a já bych to chtěla dokázat.
