Jak se Fredík zamiloval

Fredíček se zamiloval.

Na tom by nebylo nic zvláštního, dělá to, kdykoli vidí nějakou fenku, dokonce se na ulici otáčí i po fenkách lidského rodu, prostě ženský princip ho velice zajímá a na cvičáku zcela zbavuje koncentrace. Ne že by se jinak nějak obzvlášť koncentroval, ale když je na blízku fenka, je to prostě horší.

I byli jsme na návštěvě u kamarádky se spoustou psů ženského pohlaví, a co čert nechtěl, jedna zrovna hárala. Fredíkovi velmi voněla, naneštěstí on byl ve výběhu a ona mimo něj, takže se jen toužebně očichávali a nic z toho nebylo. Jsme my dvě s kamarádkou bestie nepřející a této mladé lásce jsme skutečně nepřály. Konečně, fenečka byla ještě pod zákonem, nebyl jí ani rok, pedofil jeden fredíkovitý.

Jenže zákon nezákon, byla to láska na první pohled a Fredy to prožíval velmi těžce. Nejprve doma naznačoval, že chce do garáže, protože tam je auto a tím se jede za jeho vyvolenou. Pak nechtěl večeřet. Potom vyl za brankou. Zavolala jsem ho domů, tak brečel v kuchyni. Zhasla jsem a zavelela "Spinkat", náš každovečerní povel. Možná víc pro mě než pro něj. Po nějaké době toho kníkání a poštěkávání nechal a já slastně usnula. O půlnoci si zřejmě znovu vzpomněl na svou křivdu a začal vyštěkávat a pískat. Zařvala jsem "Spinkat", tak toho po chvíli nechal. Usnula jsem. Ve tři začal znovu. Říkala jsem si, že třeba pro samou lásku zapomněl na jiné základní potřeby a nechala ho vyvenčit. Po návratu domů opět brečel. Hodinu a půl!!! O půl páté i mé životem okoralé srdce změklo a dovolila jsem mu přemístit se vedle mé postele, aby se mohl podělit o své hoře a zmařenou lásku. Pak už spal až do rána.

Já takové štěstí neměla a usnula až po nějaké době. Ovšem na rozdíl od svého pejska jsem nemohla ráno vylehávat a v sedm jsem už byla pěkně nastoupená v učebně za stolem a vydělávala tvrdou českou korunu. Miláček se může zamilovávat, ale na granule a maso mu musím vydělat já.

O psech, lidech a módě

Kdysi dávno, kdy v naší domácnosti žily jenom kočky, nosila jsem oblečení, jaké jsem chtěla, podle nálady, roční doby, příležitosti nebo momentálních hodnot váhy a míry v pase. Od té doby se mnohé změnilo.

Šťastné štěně

Když jsem vpadla do společenství lidí a psů, pochopila jsem rychle, že některé druhy oblečení jsou prostě v blízkosti psa totálně nevhodné. Například silonky za 50,-Kč na mně jednou vydržely přesně tři minuty, než se můj pejsek přišel přivítat, neb mě ty tři minuty neviděl. Jeden radostný skok, tlapky dopadly na stehno pokryté pavučinkovou látkou a bylo vymalováno. Když jsem se převlékla, už jsem si dávala dobrý pozor, aby můj drahoušek nebyl v dosahu.

Netopýr křížený s králíkem

V určitém období jsem jezdila ke kamarádce za štěňátky. Machlat se s těmi roztomilými klubíčky má úžasný terapeutický efekt, ale má to i vedlejší účinky. Dokud jsou maličcí a sotva vidí, nejhorší, co by člověka mohlo potkat, je nějaká ta počůraná nohavice, ale to je dost vzácné, psí maminka se pravidelně stará o hygienu svých drobečků a člověk může být celkem v pohodě. Ale pak nastane období přikrmování, a tvorečkové ještě neví, že ta hmota se musí polknout, i když neteče tak lehce jako mámino mlíko. Takže se ze začátku krmí z ruky, a protože jsou to neposedové, záhy je kaše nejen na rukou hodného člověka a na tlamičce těch miláčků, ale i na jejich kožíšku, tlapkách a na našich kalhotách, botách či ponožkách, prostě na všem, k čemu se ta roztomilá zvířátka dostanou. Nu, a pejskové rostou, objeví nádheru skákání, příjemnou konzistenci bláta a hrací možnosti hlíny, a je to jasné. Jakýkoli kontakt s nimi vede k tomu, že ve výsledku vypadáte jako někdo, kdo usilovně pracoval na zahradě, ale není zrovna šikovný a blátem se obhodil i na zádech. Podobně pak člověk vyhlíží i po cvičení a následné procházce po cvičáku, protože je-li v oblasti jednoho kilometru čtverečného jedna jediná kaluž, pejsáci se v ní vymáchají a pak jdou o tomto fantastickém přírodním úkazu referovat svým páníčkům, pokud možno co nejvíc kontaktně, aby nám nebylo líto, že jsme si taky nelehli břichem do bláta.

Bohužel po cvičáku mnozí musíme ještě honem něco nakoupit a nemáme kde se před tím uvést do civilizovaného stavu. Takže všichni už máme zkušenost s nákupem provázeným znechucenými pohledy jiných, značně čistších zákazníků, případně už od vchodu se za námi "nenápadně" plíží člen ochranky, protože vypadáme jako někdo, kdo jde nakoupit za pět prstů krabičáky.

Fredík a Elinka chtějí dovnitř

Moje gardéroba se tedy v poslední době smrskla na tepláky, tričko a mikinu, a pokorně přiznávám, že někdy v těch špiňácích musím i do hodiny, protože se prostě nestihnu převléct. Ale můj pejsek to považuje za naprosto nejvíc sexy oblečení a jakmile vidí, že se soukám do zablácených tepláků, jeho nadšení nezná mezí. Jdeme přece ven.

P.S.I Kamarádka kdysi nazvala svůj nejoblíbenější oděv "elegantně oslintnuté rifle". Dnes již chápu a nosím totéž. Je to naprosto nadčasová klasika.

P.S.II I když se můj Fredík velmi snaží obstarat mi neustále nové modní fleky, pro jistotu jsem si pořídila i pejsáčka menší velikosti, aby obhospodařoval místa, která jsou pro Fredíka přeci jen moc nízko. I uvítali jsme do rodiny Elinku. (pro neznalé používám jméno Eleanor from Crescent Road, rasa crossbreed teriér – zní to úžasně, ale je to prostě štěně nalezenec na Obloukové ulici, jehož jeden z mnoha předků byl nějaký teriér. Asi.)

Přídavek

Bylo mi vytčeno, že v příspěvku "Květiny a vojáci" nemám fotku Fredíka. Tak jsem ji tam přidala a tady je taky jedna.

Veselý vodní psík

Pocity štěstí

V jedné učebnici angličtiny byl článek a aktivity na téma "Co komu přináší pocit štěstí". Byly tam zajímavé věci, například jeden člověk říkal, že má pocit štěstí, když jeho zavazadlo vyjede na letišti jako první. Tohle mě až tolik štěstím nenaplňuje, mně stačí, když vůbec vyjede. A protože jsem nervozní, že mi aerolinie zavazadlo někde ztratí, cestuji raději jen s kabinovým, ono toho člověk stejně moc nepotřebuje.

Jiného naplňuje štěstím, když otevře ledničku, v ní takřka nic, a z toho nic uvaří třeba polévku.

Tohle znám velmi dobře a toto štěstíčko mívám dost často. Nechce se mi do obchodu, nezbývá než uvařit z toho, co je doma. Překvapivě je toho ještě docela dost i v prázdné ledničce. Zelenina na mražáku z loňského léta, v košíku jeden zcvrklý brambor, jedno opuštěné vajíčko v krabičce, a hele, dobrá zeleninová polévka je na světě. Když upotřebím takové ty věci, na které se už dlouho dívám a přemýšlím, jestli bych je neměla raději vyhodit, mám z toho opravdu radost.

Dnes jsem si udělala jinou radost. V hlavě nosím seznam věcí, které chci udělat v domě i na domě a dnes došlo na střechu. Mám dvě rovné střechy – nad garáží a nad ložnicemi. Tu nad garáží jsme natírali před několika lety, nevypadá níc moc a chtělo by to zopakovat, ale pak jsem se náhodně podívala na střechu nad ložnicemi a původní stříbrná liška už byla jasná liška Ryška (pokud neznáte pohádku, ve které vystupuje liška Ryška, smůla). Finance na účtu nedovolují nějaké vyskakování, tak jsem šla zrevidovat zásoby v dílně. Tu jsem nedávno uklidila, a teď mě každý vstup dovnitř skutečně naplňuje nevýslovným štěstím a pýchou. Nicméně zpět ke střeše. Našla jsem nějaké letité plechovky s barvou na kov, tři hnědé a větší kyblík stříbrné. Nu, na tu střechu stejně vidí jen jedni sousedi, Google Maps a špionážní satelity, tak co, může být i vícebarevná, hlavně když nebude rezavá.

Nezbytně jeden Fredík nakonec

Vypotřebovala jsem všechno. Nevím, jak dlouho ty barvy vzhledem ke svému stáří vydrží, ale myslím, že alespoň na pár let je vystaráno. A já mám dva výrazné pocity. Štěstí, jak se mi to hezky povedlo, a bolesti, protože to byla dřina a bolí mě fakt celý člověk.

Květiny a vojáci

Konečně si dnes nepřipadám jako pečeně v troubě kombinovaná s karlovarským Zřídlem, trochu se ochladilo, i pár kapek spadlo. Ale v minulých dnech jsem z šatníku vytahovala jen věci, na kterých není vidět, že se potím jak vrátka od chlíva, v kabelce jsem natrvalo deponovala vějíř a květiny v truhlících zalévala nejméně jednou denně. A ve čtvrtek jsme v odporném vedru vyšly s kamarádkou za kulturou a poučením a navštívily Floru Olomouc spolu s výstavou Terakotová armáda.

Na Floru většinou nechodím. Nemám ráda davy a kromě toho jsem snadný cíl a vždycky utratím spoustu peněz, i když si stokrát dopředu řeknu, že nic nechci, nepotřebuju a nemám na to prachy. Ale tentokrát to bylo spojeno s tou výstavou čínských starověkých vojáků, a ještě za jednu cenu vstupenky. No nekupte to. Tak jsme to koupily.

Musím uznat, že květinové aranže byly překrásné. Kochaly jsme se barvami a tvary, občas přičichly k růži či vyfotily krásnou instalaci. Nejsem bůhvíjaký zahradník, spíš naopak, doma mi vydržely jen  květiny schopné přežít dlouhodobé sucho, ty, které nebyly odolné, už nemám, a venkovní zahrada také neoplývá náročnými botanickými skvosty, spíš různorodým plevelem a dírami po důlní činnosti mého psa, ale při procházení Florou jsem občas velice hamižně zatoužila tu či onu květinu vlastnit. Naštěstí ta touha nepřekročila zákonné meze a nic jsem nezcizila. Svou touhu po vlastnictví jsem docela přízemně zrealizovala koupí červené popínavé růže a jedné květiny v květináči pro kamarádku. 

Samozřejmě tam nebyly ke koupi jen květiny. Pominu-li klasický sortiment sazenic, cibulek, semínek a zahradnického vybavení, daly se pořídit i nejrůznější druhy koření nebo ochutnat víno. To poslední jsme i učinily, bohužel poměrně na začátku, takže jsem pak tahala láhev vína v kabelce, posléze pak v každé ruce květináč v igelitce a pocitová teplota, jak říkají v televizi, se rázem z nějakých 28 blížila čtyřicítce. Je zajímavé, jak i zdánlivě malý květináč mění svou váhu v závislosti na čase. Někdo by to měl podrobit bližšímu fyzikálnímu zkoumání. 

S rukama prodlouženýma ke kolenům jsem si s nadšením sedla na zahrádku restaurace, občerstvily jsme se pivem a pak jsme se vydaly na poslední atrakci, výstavu Terakotové armády. Vojáci stáli v řadách jako vojáci a evidentně byli zvyklí na vysoké teploty, protože nehnuli ani brvou. Asi i proto, že byli z vypálené hlíny. My ne, takže jsme výstavu prošly poměrně svižně a ocenily venkovní vzduch, který se aspoň dal dýchat.  Dokumentární film, který tam promítali, jsem našla na Youtube, takže se dovzdělám v příjemnějším prostředí svého starého domu. 

Na Floře jsem nebyl, ale mám rád faunu i flóru

Turistický deníček 3 - Slezská Harta a Velký Roudný

Horký den, slibují 30 stupňů, ideální den na výlet. Zvolila jsem sice přehradu, ale i tůru – podle mapy je v blízkosti Slezské Harty naučná stezka na kopec Velký Roudný. U hráze je parkoviště, na Roudný a zpět asi 12 km, brnkačka. To jsem si tedy myslela, když jsem plánovala.

Dostat se k Slezské Hartě nebyl žádný problém, konečně jsem na cestě, kterou jsem už jela milionkrát, využila odbočku K přehradě a za pár minut jsme byli na hrázi, kde je i parkoviště, nádhera. Vyrazili jsme na naučnou stezku. Trošku mě mátlo, že jsem neviděla žádné značení, ale stezka byla asfaltová, žádné rozumné odbočky z ní nebyly, tak co se starat. Jak jen jsem byla naivní!

Dorazili jsme k rozcestníku, poslušně odbočili a pokračovali tentokrát po normální komunikaci až k dalšímu rozcestníku, bez průběžného značení. Opět jsem si to vysvětlila tak, že prostě se jde po cestě a každný normální člověk přece vidí, že se nedá odbočit než do nějaké fabriky. Konečně jsme se tedy dostali k rozcestníku, od kterého nás cesta vedla do lesa, pryč od civilizace. Bohužel, ne tak docela. V lese probíhaly těžební práce, cesty zřejmě používaly velmi těžké stroje, takže v jednu chvíli jsem si mohla vybrat, jestli půjdu kolejí po nějakém traktoru, kdy bylo vody do půl lýtek, nebo prostředkem, kde kopřivy dosahovaly do pasu. Vybrala jsem kopřivy. Netušila jsem, že je to pouze příprava.

Cesta nadále nebyla vůbec značená. Mám v mobilu mapy.cz a GPS, jenže rozlišení je takové, že u rozcestí vždy bylo nutno si zkusmo vybrat a po chvíli zjišťovat, jestli ta volba byla správná. Ke své hanbě musím doznat, že mnohdy nebyla. Takže zpět a znovu...

Horko bylo čím dál větší. Každý metr navíc na různých neznačených odbočkách ve mně vzbuzoval větší a větší vztek. Uznávám, že jsem zpohodlněla a jsem zvyklá na naše dokonalé turistické značení. A najednou nic. Metodou pokus omyl jsem nakonec došla až k Velkému Roudnému. Už jsem viděla, jak les světlá na vrcholu, ale ne a ne najít cestu k němu. Mobil nepomáhal, musela jsem být už blizoučko. Nakonec jsem uviděla nějakou odbočku přímo do svahu, kterou přede mnou prošel asi jen vetší zajíc, ale po předchozích zážitcích jsem byla ochotna uvěřit, že toto je ta správná cesta a šplhala po ní. Pot ze mě jen lil, horko zřejmě způsobilo přehřátí těla i palubního počítače, protože nikdo rozumný by tamtudy nešel. Po pár metrech jsem totiž zjistila, že přede mnou je kopřivové pole vyšperkované svízelí přitulou. To je taková super rostlina, hodná svého jména, která dokáže nejen pořádně zavazet, ale i pěkně poškrábat. Kopřivy jsem po chvíli již skoro ani nevnímala. Ale byla jsem tak rozpumprlíkovaná, že jsem to nevzdala a prodírala se tím pralesem dál a dál. I pes šel raději v mých stopách, takový to byl humus.

Zkrátím povídání – nakonec jsem vrchol našla, zjistila, že slušná cesta byla nějakých padesát metrů dál a moje nohy vypadaly příšerně. Ale nějak jsem se konečně přestala vztekat a začala užívat tu krásu kolem sebe. Zpět jsem si našla cestu neoznačenou na mapě nějakou fiktivní značkou, zato pohodlnou a přehlednou, došla až k přehradě a přes absenci plavek jsem se vykoupala, to prostě nešlo odolat.

P.S. Před výletem jsem aplikovala repelent. Ovádi mi zasílají děkovné dopisy doteď, moc si pochutnali. Bohužel i na mé krvi.

Turistický deníček 2 - Vikštejn a údolí Moravice

Prázdniny se přehouply do druhé poloviny a já odškrtla další dvě položky ze svého seznamu.

Hrad Vikštejn  

Počasí bylo poněkud nestabilní, ale ráno to vypadalo dobře, tak jsme s Fredíkem vyrazili. Tedy poté, co jsem si usmažila řízky, protože řízky mezi chleby, to mám spojeno s výlety už od dětství. Nachystala jsem si vše, nasedli jsme a jeli. Až několik kilometrů za městem jsem si uvědomila, že zbylé řízky zůstaly na talíři na stole a doma zůstal i kocour. No, uvidíme.

Chtěla jsem zaparkovat v Podhradí, ale najednou jsem zjistila, že stoupáme svahem za autobusem směrem k hradu a není kam odbočit. Tak jsem jela a jela, až jsem se dostala na vršek kopce, kde bylo jakési parkoviště a Vikštejn 500 metrů. No není to nádhera, na hrad autem. Potom jsem se vrátila do Podhradí, konečně našla slušné místo k parkování a vydali jsme se po jedné straně řeky Moravice do Zálužného, abychom odtud přišli na výchozí bod po druhé straně řeky. Celkem asi 16 km.

Plán jsme splnili. V Zálužném došlo na ten řízek, dokonce jsem se podělila i s Fredym, neboť mastným chlebem pohrdl. Cesta zpět byla o něco delší, na konci i s deštěm, ale stálo to za každý krok. Fredy si klusal na volno a zřejmě ušel dvojnásobek než já, protože se neustále vracel zkontrolovat funící paničku. Přesto byl k neutahání.

Domů jsme dojeli unavení, tedy aspoň já, ale spokojení, to viditelně oba. A co víc, kocour řízky neobjevil!!

Turistický deníček letošního léta 1

Kolikrát v životě si člověk řekne – tam se jednou podívám, tohle místo někdy navštívím, tam zajedeme, až bude čas. Asi mnohokrát. A stejně často k tomu pak nedojde, není čas se podívat, zajet, navštívit. Prostě někdy = nikdy.

Celá léta jezdíme kolem zřícenin Starojického hradu. Roky potkávám na svých cestách odbočku Slezská Harta. Desetiletí se lidé kolem mě zmiňují o výletě na Bradlo, Rabštejn, Helfštýn. Dlouho už jezdím ke kámošce do Staré Vsi, ale existuje i Nová Ves. Letos jsem se rozhodla, že nebudou žádné další odklady. Toto léto navšítívím všechna místa, o kterých jsem si stokrát řekla, že tam „jednou“...

Takže jsem začala plánovat. Mám několik podmínek:

• neoplývám zrovna zbytnými penězi, takže dlouho opomíjená místa musí být do hodiny jízdy autem
• ráda trávím čas se svým psem, takže výlet musí být vhodný pro chlupatý doprovod
• trasa pěší části výletu musí být mezi 10 a 20 km (raději tedy trošku pod těch 20, přeci jenom, roky jsou tu)
• čím méně frekventovaná trasa, tím lépe, nemám ráda davy
• trasa musí být okruh, protože se potřebuji vrátit k autu

Není toho málo, ale je to snad splnitelné.

Impulsem pro první výlet byl telefonát kamarádky – Mám štrůdl, přijeď.

Protože jsem na ten víkend plánovala výlet tak jako tak, nechala jsem si poradit a s dalšími kámoškami, tři ženy v autě, o psu nemluvě, jsme vyrazily směr Rýmařov. Trasa Stará Ves u Rýmařova - Nová Ves, vyhlídková věž po žluté, po polních cestách pak zpět. Oběd ve Staré Vsi, štrůdl u kamarádky.

Vyšlo to nádherně. Cestou tam jsme se potily kvůli chůzi do kopce, cestou zpět kvůli slunnému počasí, ale stálo to za každou kapku. Krajina půvabná, věž majestátní a pivo u vyhlídky studené. Celý výlet pak završila senzační svíčková. S kolika si už nepamatuji, ale jeden každý knedlík byl naprosto zasloužený.

Štrůdl jsem nakonec dostala zabalený na doma a druhý den ráno jsem vděčně vzpomínala na dobrou kamarádku, která mi nejen zajistila skvělou snídani, ale i bezva turistický zážitek.  

První bod seznamu Nenavštívená místa splněn.