Z mechu a kapradí ...

Podzimní procházky, když se den vydaří, jsou neuvěřitelné. Barvy lesů kolem jsou nádherné až kýčovitě a mobil se mi plní modro-zeleno-červeno-zlatými fotkami keřů, stromů a luk, s nevyhnutelným modelem Fredym v popředí, pozadí nebo jako šmouha přes celý obrázek. 

 

 

 

 

 

 

 

Občas bych si ale ráda udělala fotku, kde není hlavním objektem můj pes. S Elinkou není problém, tu si přitáhnu k sobě, jednou nohou se postavím na vodítko a problém vyřešen. S Fredym je to horší. Nevím, co se mu v té hlavince děje, ale jakmile vytáhnu mobil a zaměřím čočku na něco malebného, šup, a už tam pózuje chlupaté stvoření a má pohled s jasným podtextem - já jsem nejkrásnější, nevím, co bys chtěla fotit jiného. 

 

 

Kolem našich cest jsou často krásné zelené polštářky různých mechů, kypré a huňaté vedle nízkých, pokrývajícíh kameny a kořeny stromů, fascinující nejen vzhledem, ale i svými jmény. Posuďte sami, není to oslava českého jazyka? Dvojhrotec chvostnantý, paprutka nicí, křivonožka zprohýbaná, čtyřzoubek průzračný a spousta dalších. Ne že bych uměla mechy rozpoznat, tak daleko moje ambice nesahají, jen jsem si chtěla udělat pěknou fotku. A tady jsem narazila na svého narcistického modela. Takže záměr trošku nevyšel, ale tlapky má úžasné, že?

 

Mandalové šílení

 Kdysi v pátě třídě základní školy jsem seděla vedle Jendy, kluka, který byl pohledný (už tehdy jsem si všímala), chytrý a přátelský. To poslední bylo důležité, protože měl jednu věc, kterou jsem mu opravdu moc a moc záviděla - obrovskou sadu fixů.
Ale opravdu obrovskou, takže v ní byly nejmíň čtyři odstíny fialové, asi tři různé šedě, nádherně tyrkysová, o modrých, červených a zelených odstínech se ani nezmiňuju. Naprostá paráda. Nosil tu sadu do školy a půjčoval mi barvičky na různé podtrhávání a zdobení. Tedy samozřejmě fixa byla v sešitě vidět i na druhé straně listu, co se týče zdobení, nemám ani pěknou úpravu ani umělecké nadání a navíc příšerný rukopis, ale Jenda a jeho fixy jsou prostě zafixované v mé paměti s onou kapkou záviti a touhy.

 V poslední době cíleně vyhledávám činnosti, které pohladí duši. Díky svým chlupatým spolubydlícím se dostanu každý den do lesa a kochám se měnící se přírodou, chodím pravidelně plavat do blízkého jezírka (poslední naměřená teplota 12 stupňů) a hledala jsem ještě nějakou domácí aktivitu pro horší počasí, která by byla příjemná, nenáročná a nebyla spojena s domácími pracemi, byť je tady kolem mě pořád co dělat 25 hodin denně, 8 dní v týdnu. Napadly mě omalovánky. Tedy ne ty dětské, s princeznou, rytířem a zvířátky, ani ty "antistresové", u kterých když jsem viděla to množství maličkých plošek k vytvoření vzoru, byla jsem ve stresu, aniž jsem vzala pastelku do ruky.  Hledala jsem něco s většími plochami a geometrickými vzory, něco ladného a přitom nepříliš složitého. Našla jsem mandaly. 

Koupila jsem si sadu pastelek. Opravdu velikou. Mám tři šedé, asi pět hnědých, čtyři růžové a šest modrých. Samozřejmě i spoustu dalších barev. Čtyřicet dřevěných pastelek v plechové krabici. Mám z nich takovou radost, že se chlubím kdekomu, kdo zavítá ke mně domů. Myslím, že mnozí pochybují o mém duševním zdraví, ale já si prostě po více než čtyřiceti letech splnila sen. Mám parádní sadu barviček.

A tak vybarvuju mandaly. Je to uklidňující činnost, při které poslouchám audioknihy, relaxuju a kochám se výslednými výtvory. Nevím nic o komplementárních barvách, nedívala jsem se na žádné edukativní video, prostě jen si tak neodborně tvořím. Konečně nějaká výtvarná činnost, kterou zvládnu, a není to domeček jedním tahem. Jen mě potkala taková malinkatá, téměř zanedbatelná nepříjemnost. Je teď ze mě závislák. Dokončím jednu a musím hned začít druhou. A pak třetí, čtvrtou...ještě že na youtubu je audioknih spousta a celé nedělní odpoledne pršelo. Tak dobrou noc, mám vedle sebe štos nových předloh a čekají....