Letní čtení

Je léto, čas odpočinku, veder, dovolených, grilování, nových zážitků, fajn zábavy s přáteli … nenapadá mě víc klišé spojovaných s tímto ročním obdobím, ale určitě by se ještě něco našlo. Pro mě je to doba, kdy mám nejen čas, ale i sílu číst. Miluju knížky, ale během školního roku, kdy za týden nestihnu přečíst ani páteční a sobotní noviny, které odebírám, na knihy prostě nemám energii. Jednak padám do postele úplně groggy a pak, když se ponořím do knihy, nevím, kdy přestat, a nocovky si v plném pracovním týdnu fakt nemůžu dovolit.

Takže teď si to opravdu užívám. Volnější pracovní rozvrh nechává energii potřebnou na čtení, ráno se budím brzy a je světlo, takže můžu vzít knihu do ruky i před tím, než vstanu a rozjedu svůj denní režim. Jen nesmím zapomenout, že přeci jen pracuji a hlídat si čas, protože dnes ráno jsem se začetla a pak měla na klasiku zuby-vlasy-oblečení asi osm minut. Přes den se taky najde spousta volného času, takže můžu číst, číst a číst.

Začala jsem knihou, kterou mi dovezla mladší dcera jako suvenýr ze Skotska, The Cat Who Went Up the Creek (česky Kočka, která věděla kudy kam) od Lilian Jackson Brown. Pro mě novinka, ale autorka napsala přes dvacet knížek, a protože inklinuju k jakémusi sbírání sérií, mám před sebou dlouhou cestu, pokud se rozhodnu přečíst si všechno. Knihovna není nafukovací, takže velmi vážně uvažuju o tom, že si na podzim koupím čtečku e-knih, právě pro tyto případy knížek na jedno použití, přečíst, užít si to a jít dál. Jinak se moje knihovna brzy propadne o patro níž.

Další, právě dočtená kniha, je Broken Harbor (česky Ztracený přístav) od Tany French. Tu mám od kamarádky, která mě zásobuje novinkami na knižním trhu, zejména detektivními a v angličtině. Má úžasný přehled o nových knihách mnoha žánrů a pro naši partu kamarádek funguje jako veřejná knihovna. Sejdeme se v hospodě na pivo a víno, jedna přinese pár knížek na vrácení a další si je zase odnese. Myslím, že musí mít rozpůjčovanou půlku své knihovny. Já tu mám na poličce od ní ještě další tři a toto léto je hodlám přečíst a vrátit. S nějakým „půjčovným“ k tomu.

Kdysi existovala edice Čtení na dovolenou. Knihy lehké na váhu i obsahem. Prostě letní zábava k vodě, do autobusu nebo na pláž. Nepotřebuji nutně speciální edici a pláž mi letos určitě nehrozí, ale letní čtení si vzít nenechám. Takže zítra další knížka. Jen ještě nevím, co to bude.

Závazek, ale ne moc závazný

Fredy, sucho a rozcupované noviny

Léto budiž pochváleno, řekl klasik a já s ním souhlasím. Léto je fajn. Ale v poslední době nezaprší a nezaprší. Sudy na vodu prázdné, tráva se neobtěžuje růst. Můj německý ovčák Fredy, který se přetransformoval na norníka, se hrabáním nor ani neušpiní. Zahrada začíná připomínat měsíční krajinu, samý kráter a prach.

Poslouchám předpovědi počasí s dychtivostí prvňáčka zamilovaného do své paní učitelky. Pořád hlásí přívalové deště, bouřky, ve zprávách už zmiňovali kalamitní stavy, lidem živel ničil domy, komplikoval dopravu. A u nás? Nic. Ani kapka. Ne že bych volala po přívalových deštích a škodách na majetku. Koneckonců na zahradě pěstuji ponejvíce plevel a kopřivy, a obému sucha zatím nijak neuškodila. Ale aspoň trošička vody by byla příjemná. Pro změnu. Prosím, prosím.

Gejzír v domácím provedení

Jela jsem autem z Olomouce a poslouchala rádio – směrem na Prostějov průtrž mračen. V Olomouci pršelo. Doma sudy suché jak britský humor.

A dnes najednou černo, uprostřed dne jsme museli svítit. Že by bouřka? Už to takhle strašilo několikrát a nic z toho nebylo....a pak prásk, obloha pustila všechno, co v tu chvíli měla. Úctyhodné gejzíry z okapů naplnily sudy během okamžiku. Konečně mám vodu na zalévání své slunečnice.

Teď je večer a venku tiše šumí déšť. Nic přívalového, jen takový ten zahradnický. Zítra asi začne růst tráva. Kopřivy se zaradují a budou mít ještě víc výhonů. Bršlice kozí noha vyžene na květ. Lopuch vypustí své ostnaté kuličky a mě uvede do varu, čímž dostojí svému lidovému názvu „babí hněv“. Takže zítra budu pracovat na zahradě. Když to napíšu, je to závazek. Jen kdyby pršelo celý den, tak závazek ruším. Koneckonců, i plevel má právo na existenci, ne?

Záludnost ranního vstáváni

Je nádherné léto, denně teploty, za které by se nemuselo stydět ani Středomoří, a já mám takovou tu krásně línou letní náladu. Když se mi nic nechce dělat, nedělám, protože je horko a v takovém horku by pracoval jen masochista. Ale vlastně mi to vedro nevadí, je léto, a v létě má být horko.

Vysoké teploty ale způsobují, že jsem trošku omámená, jako moucha po celodenním narážení na okno. Včera jsem se ráno probudila, kouknu na budík, 6:08, za chvíli bych měla vstávat tak jako tak, tak jsem ho vypnula, vstala a zahájila svůj ranní kolotoč – vytřít chodbu po pejskovi, udělat mu snídani, udělat sobě snídani a další ranní rituály.

U snídaně jsem si pustila počítač a vyřizovala maily. Jeden jsem právě končila slovy „Musím už jít, za chvíli tu mám prvního klienta“, když jsem si uvědomila, že hodiny v rohu obrazovky neukazují 6:23, ale 5:23. Nevěřila jsem tomu, šla si to ověřit na mobilu a na hodinkách, a opravdu, v ranním deliriu jsem na budíku zaměnila pětku za šestku a mám ještě hodinu k dobru.

To ráno bylo najednou nádherně prázdninově líné. Napsala jsem dlouhý mail kamarádce, a pak ještě další. Brouzdala po internetu, četla zprávy důležité i ty méně důležité, koukala na veselá videa a jiné hlouposti, které jinak považuji za ztrátu času. A ten čas příjemně plynul.

Pak jsem opět koukla na hodiny. 6:40. Potřebuji si umýt vlasy. Nejsem oblečená. Zuby vyčistit. Trošku se namalovat. Fofr, fofr, fofr.

Stihla jsem umýt zuby a vlasy a obléci se. Make-up jsem vynechala, není nad přirozenou krásu. Klient naštěstí přijel o dvě minuty později, než měl, jinak bych mu otvírala s mokrou hlavou. Hodinky jsem zapínala cestou ze schodů, naušnice jsem si dala až v učebně.

Není nad líná letní rána, plná pohody a dovolenkového nicnedělání. Jen to nesmí být v pracovní den.

Boty, botky, botičky

Neumím si koupit boty.

Tedy ne že bych neuměla zajít do obchodu s obuví, vybrat si něco, co se mi líbí, vyzkoušet, zda sedí, zaplatit a odnést si domů příslušnou krabici. Jednotlivé kroky zvládám bez problémů, ale pravděpodobně si vždycky vyberu pár, který cestou domů projde jakousi tajuplnou transformací. Protože téměř vždy boty, které v prodejně seděly jako ulité, se najednou změní v mučící nástroj a mám pocit, že byly vyrobeny z ježčí kůže obrácené bodlinami dovnitř.

Mám v botníku spoustu bot, ale když volím střevíčky, ve kterých ten den vyrazím, dost váhám. Není to jen otázka toho, co mám na sobě. Kladu si spousty dalších. Jak dlouho vydržím v těchto? Kolik toho budu muset ujít? Pojedu autem? Které jsem měla včera a které prsty si potřebují odpočinout od otlaků? Je to těžká volba.

Před lety jsem chodila jen v botách na nízkém podpatku a problémy byly menší. Pak mi dcera řekla, že požadavek pohodlnosti není při koupi bot prvořadý a byla jsem v pasti. Začala jsem kupovat lodičky na podpatku, mé chodidlo v nich vypadalo menší, což při čísle 41 není zanedbatelný faktor, podpatek také podtrhne krásu končetiny a pozvedne celou figuru. I obyčejné rifle a tričko v kombinaci se střevíčky na podpatku prostě vypadají jako elegantní outfit. Bohužel k tomu nemám dar mé dcery, která si takové boty umí koupit. Může v nich nejen sedět a kochat se nádherou elegance nohy v lodičkách. Může v nich i chodit. Přijde v botách, ve kterých je o dvacet centimetrů vyšší než normálně, a prohlásí, že jsou jak papučky. Nechápu. Moje botičky jsou bohužel španělské botičky.

Mám tedy sen a přání. Koupit si boty, které budou nejen krásné a elegantní, ale ve kterých budu moci chodit bez trošku umělého úsměvu zakrývajícího bolest. Patří takový sen k pohádkám nebo je to i možné? Nevzdávám se naděje. Copak by svět mohl být bez jednorožců, víl, trpaslíků a pohodlných lodiček?

Nebezpečí dobré nálady

Koupila jsem si slunečnici.

Dnes byl tak krásný den, že když se pokusím ho popsat, budu soudnému člověku nutně připadat jako blázen, který si něčeho ďobnul. Nicméně jsem tichý blázen, mé šílenství nikoho neruší a mně bylo a je nádherně.

Začalo to ráno, po dlouhé době se mi podařilo se slušně vyspat. Několik dní to bylo se spaním špatné. Nejprve bylo horko k padnutí a mě nenapadlo si vyměnit přikrývku za tenčí variantu, takže jsem sebou házela jak kapka vody v rozpáleném omastku. Pak se někdo v rozhovoru zmínil, že spí jen pod prostěradlem, a já konečně vytáhla ze skříně tenkou přikrývku a těšila se na příjemnější noc. Bohužel jsem tak učinila ve chvíli, kdy se prudce ochladilo, a já se budila zimou. Dnes v noci jsem tedy konečně vyladila přikrývku s okolní teplotou a výsledek se dostavil.

Dopoledne jsem šla do města vyřídit nějaké pochůzky. Počasí jak z nabídkového katalogu cestovní kanceláře, lidé milí a vstřícní, chodila jsem po městě s blaženým úsměvem kuřáka hašiše. Občas takové raušové stavy mívám, jeden obzvláště silný mě kdysi přepadl po shlédnutí filmu Pýcha a předsudek. Byla jsem tehdy v takové euforii a náladě celý-světe-miluji-tě, že jsem za sebou musela zanechávat růžově sladkou stopu. Touze objímat bezdomovce v metru jsem naštěstí odolala.

Dnes jsem potřebovala svou náladu nějak materializovat. V květinářství měli přepravku se slunečnicemi. Prodejnu jsem nejprve přešla, neboť jsem si byla vědoma svého interního nařízení č. 357 „Nebudeš kupovat zbytečnosti“ (v poslední době jsem poněkud provětrala účet a protože nejsem Řecko, neočekávám, že mě bude někdo finančně sanovat). Jenže šedivá je teorie, zelený je strom života a žluté jsou květy slunečnic – prostě jsem se vrátila a z obchodu vyšla o 75 Kč chudší, zato o velmi uspokojující pocit bohatší.

Večer jsem zavrhla zamýšlenou návštěvu supermarketu a raději povečeřela mírně okoralý chléb s medem. Koneckonců natvrdlý chleba miluju a v supermarketu by mohli mít jiné květiny, po kterých by mé srdce mlékem a strdím přetékající mohlo zatoužit. A určitě i leccos dalšího. Ale zítra jsou tady opět Venkovské trhy, pevná vůle, prosím stůj při mně...

P.S.1 Psala jsem to včera. Venkovské trhy jsem ustála bez rozvratu svého konta.Hurá, hurá, hurá.

P.S.2 Na obrázcích je jedna a tatáž květina. Aby si někdo nemyslel, že za 75 Kč se dá pořídit půl pole slunečnic . :-)

Nervy, pískoviště a uši

Nedávno jsem tvrdila, že se cítím jako kojící matka. Zjistila jsem, že mít štěňátko má s mateřstvím společného mnohem víc než jen přerušované noci. Chlupaté miminko je občas hloupé a ve vypjatých chvílích se nebojím říci, že přímo blbé. Připravilo mi už pár infarktových situací, a to si myslím, že jsem poměrně splachovací. U svých dcer jsem rozhodně nebyla přeúzkostlivá matka, ale teď jsem starší, bojácnější, možná trošku víc vidím všelijaká nebezpečí a možná to i trochu přeháním.

Nicméně Fredy se mi postaral o takový šok, že se mi roztřepaly ruce a musela jsem léčit rozrušené nervy plechovkou slazeného kondenzovaného mléka. Což je, mimochodem, výborná medicína, i když některé mé kamarádky prohlásily, že panák by byl lepší. Co se stalo? Moje štěněcí batole se pokusilo spolknout kousek umělé hmoty ve tvaru krychličky, asi tak dva centimetry široký, který zůstal v chodbě po řemeslnících, kteří měnili okna. Nevím, k čemu ten kousek černého plastu sloužil u těch oken, ale Fredy to pochopil jako úžasnou věc k snědku a ihned se začal dávit a dusit. Místo abych se kochala novými okny, snažila jsem se dostat z jeho tlamy tu věc, zatímco on se usilovně bránil a zároveň vydával šílené zvuky. Naštěstí vše dobře dopadlo, ale mně se ruce klepaly jako po sto kilometrech za volantem Trabanta a Salko do mě vjelo rychlostí popírající fyzikální zákony.

Podruhé jsem si tu podobnost uvědomila, když jsme přijeli za Fredyho sestřičkami na „kousací“ návštěvu. První věc, kterou se mě kamarádka zeptala, bylo: „Co už umíte?“ Připadala jsem si jako před dvaceti lety na pískovišti, kde věci typu ... ten náš už chodí na nočník, ta naše má ještě pořád plínky, my už pijeme z hrnečku, jak vám jí zeleninku ... byly na denním pořádku. Tohle zná určitě každá mladá maminka a občas je možné přijít z pískoviště s pocitem, že to moje dítě je naprosto opožděné ve všech myslitelných směrech a že já jsem zcela neschopná matka, a nebo naopak s pocitem, že mám doma malého génia a ty ostatní dětičky mu nesahají ani po kotníky.

Takže kamarádčina otázka mě poněkud vrátila v čase a plaše jsem se pochlubila, že umíme sedni a ke mně, ale ne vždy a za každých okolností. Nevím, jestli je to na skoro tříměsíční štěně dost nebo málo, ale přiznám se, že mě velmi hřál fakt, že Fredymu už stály obě uši, kdežto ani jeho sestře, ani jeho o tři týdny starší nevlastní sestře se ouška ještě úplně nepostavila. I když to není žádná moje zásluha, byla jsem tajně strašně moc pyšná. A můj pejsek je samozřejmě ten nejkrásnější, nejchytřejší a vůbec nej, ať už si ostatní maminky na pískovišti říkají, co chtějí.