Závidím

Mám za sebou krásný společensko-kulturně-sportovní víkend. V sobotu venkovské trhy, odpoledne vycházka se psem, večer koncert populárních No name, v neděli procházka s kamarádkami a se psem v lese a večer kino. Mohla bych být naprosto spokojená. Ale nejsem.

Proč? Protože bych chtěla být celebritou. O slávu jako takovou moc nestojím, už teď jsem po našem městě známá a musím si dávat pozor, abych se na veřejnosti slušně chovala, nepila přes míru a nedělala nějaké nepřístojnosti. Prostě ostudu si musím schovat na nějaké výjezdní zasedání do jiného města, nejlépe i v jiném kraji. Sláva prostě přináší své problémy a být tady slavná učitelka angličtiny je zavazující. Ale to nějak zkousnu.

Další atribut celebrit jsou peníze. Tady nepopírám určitou náklonnost, představa, že si nemusím dělat starosti, jestli si koupím jeden diamantový náhrdelník nebo dva, to musí být paráda. Nicméně se odbudu nějakou bižu, co se dá dělat, to pořád není ten základní kámen mé závisti.

To, co závidím, je možnost zúčastnit se Star Dance. Včera jsem se dívala na první díl nové řady a prostě jsem byla fialová závistí. Vznášet se v náručí profesionálního tanečníka, šaty jako z Popelčina oříšku, botičky pocházející z konce kouzelnické hůlky. Závidím, závidím, závidím. Vím, že říkají, že je za tím spousta potu, snažení, úsilí, fyzických sil. Ale prostě je to krááása a já chci být celebritou, abych aspoň měla tu možnost.

Co by to byl za příspěvek bez fotky Fredíčka, že?

Easy peasy ... dangerous

                                                 

Během prázdnin jsem ocenila Kindle. Ačkoli mám ráda papírové knihy, na cestování a na knížky, které nutně nemusím mít v knihovně, je to bezvadné zařízení. Vezla jsem si ho do Irska a po celodenním chození po památkách a jiných zajímavostech jsme s dcerou večer padly do postele a četly si. Dcera knihy, já z Kindla. Koupila jsem si nového Harryho Pottera, stáhla jsem si The Canterville Ghost, všechno přečetla už třetí den a co teď? Jsem zaregistrovaná na Amazonu, tak jsem tam chvilku šmejdila a našla celého Sherlocka Holmese za dolar dvacet. No nekupte to. Jeden klik, nějakých třicet korun a mám vše, co Sir Arthur Conan Doyle o slavném detektivovi napsal. Krása.

Teď už je léto pryč, od pondělí do pátku pracuju, až se ze mě kouří, ale přeci jen si čas na čtení najdu. Dočetla jsem vázané knihy, půjčené od kamarádek, a tak jsem se vrátila ke Kindlu. Do Sherlocka se mi nechtělo, takže jsem opět otevřela svůj účet na Amazonu a šmejdila. Je to velmi nebezpečné zařízení. Nakonec jsem si vybrala knížku za série, ze které mi jeden díl přivezla dcera za Skotska. Ovšem co jsem netušila, bylo, že série má 29 knížek. Hrůza hrůzoucí. Protože já ráda sbírám série. Lilian Jackson Braun psala detektivky, všechny názvy začínají The Cat Who... . A to je můj konec. 29 knížek, kdy jedna stojí asi šest dolarů, to není maličkost. Jednu jsem si koupila a zařekla se, že další koupím až v říjnu.

                                                  

Včera bylo 1.října. No, a samozřejmě, už mám druhou Kočku, která … Ale fakt si nejsem jistá, že s další vydržím až do listopadu.  

Výhody jedné registrace

Od konce prázdnin je u mě doma neuvěřitelný nepořádek. Rozhodla jsem se nechat si zrekonstruovat krb a tudíž se bourá, kope, tříská a následně omítá a zazdívá. Všude je prach. Obývací pokoj jsem už tři týdny nepoužívala, všechno pokryté fólií a na ní a kolem ní vrstvy toho jemného poprašku, do kterého se už daly psát ne telefonní čísla, ale povídky. Říkala jsem si, že uklidím, až se to dodělá. Jenže pak mě něco přimělo udělat to dřív.

Alasdair Bouch při koncertě

Před nějakými dvěma lety jsem se zaregistrovala na webové stránce, kde lidé nabízejí ubytování cestovatelům, kteří chtějí cestovat lacino a poznávat nové lidi. S kamarádkou jsme takhle využily ubytování poblíž Cambridge a moc se mi to líbilo. Dlouho se nedělo nic. Na začátku tohoto týdne jsem dostala zprávu s prosbou o přenocování od jednoho hudebníka, který měl mít vystoupení v místním hudebním baru. Stejnou noc tu měl být můj zeť-voják, tak jsem se cítila dostatečně chráněná a hudebníkovu žádost vyslyšela. Zároveň jsem zarezervovala stůl v hudebním baru pro sebe a kámošky na jeho vystoupení.

Ovšem stav domácnosti vyžadoval okamžitý zásah. A tak jsem vytírala, odprašovala a snažila se uklidit do snesitelného stavu, i když tento týden se pravděpodobně všechno opět zapráší. Dcera vyčistila podlahu v koupelně do tak úžasného stavu, že jsem se v první chvíli až lekla, jakou to máme novou barvu dlaždic a zejména spár mezi nimi.

Hudebník byl zajímavý člověk, vegan, cestující zásadně stopem, původem Angličan, žijící v Praze, příjemně jsem si pokecala v angličtině.

Dalo by se tedy říci, že registrace na jedné webovce měla samé klady. Navštívila jsem v pátek večer bar, ve kterém jsem ještě nikdy večer nebyla, a strávila tam příjemný večer s kamarádkami a hudbou. Seznámila jsem se se zajímavým bláznem, který pěkně hraje, nejí maso a jezdí po Evropě s kytarou stopem. A jeden víkend jsem zase mohla používat svůj obývací pokoj. Úžasná bilance, ne?

Osoblaha to jistí

Na konci letošní zimy, kdy všechno vypadalo pochmurně, padla na mě jakási špatná nálada. I pojala jsem myšlenku, že skončím s prací, prodám dům a odstěhuju se. Nevím proč, ale když jsem přemýšlela, kam se odstěhovat, napadla mě Osoblaha. Městečko na okraji republiky, tak říkajíc 'in the middle of nowhere'.

Ihned jsem studovala internet a zjistila, že bych tam pořídila dům za zlomek ceny, kterou je nutno zaplatit tady, tedy, že bych mohla svůj dům prodat, koupit domek v Osoblaze, a z rozdílu ceny nějakou dobu žít a nedělat nic. 

Když jsem to v jakémsi opojení referovala dceři, patrně si klepala na čelo a říkala si, že se matka definitivně zbláznila. Samozřejmě že jsem nic neprodala a nic nekoupila, ale pojem Osoblaha přešel do mého slovníku. Kdykoli mí studenti vykazovali jistou vytrvalost v dělání „blbých“ chyb, začala jsem to komentovat slovy „Osoblaha to jistí“. Studenti, seznámení s tokem mých myšlenek, chápali, že chyby, které dělají, jsou z ranku hloupých, soustavných a zbytečných, a (snad) se alespoň zastyděli. A já si trošku ulevila.

Pak se blížilo léto a já s kamarádkami plánovala dovolenou. Tedy dovolenou s kamarádkami a se psem, tedy něco v poněkud jednoduchých podmínkách a s možností hodně chodit. A mně napadla Osoblaha.

Rozhodně jsem nelitovala. Kemp pár kilometrů od Osoblahy v Bohušově byl báječný, spousta zeleně kolem, nedaleko zřícenina, rybník pár kroků od chatky, prostě ráj.

Začal nový školní rok. Opět slyším stejné chyby, opět mě jemně chytá pocit marnosti. Ale rčení „Osoblaha to jistí“ dostalo novou náplň. Teď už vím, že i kdyby mě náhlý impuls skutečně do Osoblahy zavál, nebylo by to nic zlého. Jsou tam milí lidé a krásná příroda a možná by se našel i někdo, kdo by zatoužil po anglickém vzdělávání. A i když se tam nepřestěhuju, ráda bych se tam vrátila aspoň na dovolenou. Fakt je tam hezky.

Trocha filozofie na procházce

Viděla jsem padat hvězdu.

Obrázek s textem nesouvisí, prostě jsem neměla žádnou fotku
 hvězdné oblohy a Fredíček je model, no ne?

Tedy samozřejmě to nebyla hvězda, to je jasné, ale říká se to a mně se to tak líbí. I vzpomněla jsem si, že bych si měla něco přát. A tady nastal problém. Nejprve mě napadlo – abych byla zdravá. Jenže já za prvé nejsem nemocná (tedy až na opotřebení úměrné věku) a za druhé, je to sobecké, myslet jen na sebe. Takže – aby byli zdraví všichni, které mám ráda. Ovšem co ti, které ráda nemám nebo je prostě neznám. Jak ti k tomu přijdou? Pak mě napadl světový mír. Samozřejmě je to úžasná myšlenka, ale trošku velká na jednu padající hvězdu nijak oslnivé velikosti. Tak co s tím přáním? Řekla jsem si tedy, že budu sobecká. Co bych opravdu chtěla? Nic filozofického, nic abstraktního, nic nemožného, prostě něco normálního. Fredy si čuchal na okraji cesty, kolem ani živáčka, nádherná hvězdná obloha nade mnou a já nemohla vymyslet, co bych si přála.

Zkrátím to, nevymyslela jsem nic. Takže hvězda přišla vniveč.

P.S. Ne že by se mi nic nehodilo. Třeba milión na účtu by se šiknul. Ale ten mi hvězda nedá, takže se bez něho budu muset obejít. Nakonec jsem zkonstatovala, že jsem divná a prostě jen koukala na hvězdy.

Nikdy neříkej nikdy

Nikdy neříkej nikdy.

Tohle úsloví člověk slyší pořád a jaksi se tím má naznačit, že bychom se neměli předem odříkat čehokoli, protože člověk nikdy neví. Mám s tím čerstvou zkušenost.

Před rokem jsem si někdy v tuto dobu odvážela Fredíka, chlupatý přírůstek do rodiny. Říkala jsem si, že nikdy, ale fakt nikdy, nebudu chodit na žádné zkoušky, protože chci společníka a hlídače, a ne šampiona. Když se ukázal jeho jistý zdravotní hendikep, pro který nebude chovný, vlastně jsem to uvítala, protože jsem věděla, že mě kamarádky, nadšené sportovní kynoložky a chovatelky, nebudou moci do ničeho nutit. Jenže jsem je podcenila.

Nedávno tady u nás proběhl obranářský závod. Pár dní před ním mi kamarádka řekla "Nechcete to s Fredym zkusit?"

Nechtěli jsme. Tedy já jsem nechtěla. Mám před zkouškami nervózní střeva, třepe se mi hlas a vůbec jsem to neviděla jako dobrý nápad. 

Proběhlo několik konverzací typu

 "Proč bychom to dělali?" "Protože je to zábava a adrenalin."

"Ztrapním se. Nejde mi to." "Aspoň si zkusíš, jak je mně na hodině angličtiny."

"Neumíme aport." atp., etc., apod.

A pak už jen "Tak jsem vás přihlásila."

K tomu už nebylo co dodat.

V sobotu ráno jsme já s Fredíkem stáli na nástupu byli mezi ostatními účastníky. Něco, co jsem tvrdila, že nikdy nenastane, nastalo. Splnilo se samozřejmě i to, proč jsem tam nechtěla – byla jsem nervózní jak po třech pivech ve vlaku bez záchodu, při představování rozhodčímu jsem nevěděla ani jak se jmenuju, ale nakonec jsme to zvládli. Neumístili jsme se nijak převratně, pátí ze sedmi, ale pro mě to bylo vítězství veliké, převeliké. Dělala jsem něco, v čem nejsem dokonalá, co napůl nezáleží jen na mě (protože i pejsek má svou hlavu a cvičit třeba nebude), a to vše před lidmi! Ze cvičáku jsem se nesla jak pětikačka do banky, pyšná a spokojená.

A tak kamarádky vyhrály. Minulou sobotu jsme byli na dalším závodě. Opět nic moc, ale budeme cvičit dál. Fredík to jeho sedni lehni, a já sebe sama a svou stresovou odolnost. Klidnější střeva se hodí vždycky.

Zdravotní účinky práce na zahradě

Při svém zaměstnání se setkávám se mnoha lidmi a tito jsou pro mě zdrojem spousty informací. Dnes jsem se například dozvěděla, že při práci s hlínou se člověk dostává do kontaktu s mikroorganismy, které mají hojivý účinek na duši, podobně jako antidepresiva. Nevím, jak moc je to pravda, v hlíně jsou taky jiné mikroorganismy, které mohou způsobit tetanus, nicméně věřím, že je kolem nás mnoho zajímavého, co může mít účinky nevídané.

Dnes jsem měla půl dne dovolené a po masáži, dobrém obědě a nějakém čase stráveném v polospánku u televize jsem se rozhodla vyzkoušet ony léčivé mikroorganismy na vlastní kůži. A to doslova, protože neumím dělat v rukavicích. Zasadila jsem kytičky a bylinky do truhlíků, vyhodila spousty plastových květináčů z dřevníku, kde se nasbíraly za mnoho let, protože co kdyby se jednou hodily, že, ostříhala keř a uřezala dva náletové stromky.

 A teď mám za nehty smutky od hlíny, kterou jsem ještě nevyčistila, ruce suché jako listí na podzim, ale ve mně se rozlévá vlna úžasné spokojenosti. Nevím, jestli je spojena s nějakými bacily nebo je to prosté uspokojení z toho, že jsem udělala dlouho odkládanou práci, ale rozhodně to není žádný Prozac, zmiňovaný v onom článku. Prostě jen pohled na orosenou sklenici (Birell, můj oblíbený), zelené listí okolo, barevné kytky v truhlíku a pesan spokojeně ležící vedle mě, antidepresiva v kostce.  

Nebezpečné spojení nudy a laptopu

Právě jsem koupila letenky do Irska! Vím, že je to dnes normální, člověk přijde k počítači, pár kliknutí, a můžu mít boty, šaty, krmení pro psa. Ale já si na to pořád nemůžu zvyknout. Ještě se mi třepe ruka. V létě jedu do Dublinu, huráááá!

zdroj:https://www.azamaraclubcruises.com/int/dublin-ireland-cruises

Trpím spoustou chorob, kromě jiného i jednou, která se neperiodicky opakuje. Internetová nakupóza. Příznaků si většinou na začátku nevšimnu. Nedělní odpoledne a nic se mi nechce. Jen tak si brouzdám po internetu, projedu všechny své oblíbené stránky zpravodajské, zjistím, že je to opět depresivní jak pohled na osobní váhu v pondělí ráno. Pak trošku nějakého bulváru, i když ty lidi většinou neznám, protože nesleduju seriály, neznám nejnovější celebrity, nevím kdo, s kým a kolikrát. Facebook a pár legračních videí. No, a pak už nevím, co procházet dál. Vzpomenu si, že jsem chtěla něco koupit kočičce nebo pejskovi. A už jsem na své oblíbené pet webovce a vezu se na klouzačce dobrůtek, které by jim určitě chutnaly, vodítko, které nutně potřebujeme, kostičky, bez kterých nemůžeme být, kapsičky pro kocourka, nejlépe ve velkém, protože je to levnější. Při posledním záchvatu mě to stálo skoro dva tisíce. Ale když je to tak jednoduché...

Dneska mě nakupóza chytila při sledování Vražd v Midsomeru. Ty zelené louky, doškové střechy, prostě moje láska Anglie v celé své kráse. Tedy pár mrtvol k tomu, samozřejmě, ještě že je Midsomer fiktivní hrabství, jinak už by bylo slušně vylidněné a žádná pojišťovna by tam nikomu nedala životní pojistku. Je to seriál, který znám zpaměti, už u úvodních titulků vím, kdo je vrah, takže jsem to nesledovala úplně soustředěně, vytáhla si počítač a neštěstí bylo hotové. Po obvyklém projetí svých oblíbených stránek mi seriál vnuknul myšlenku. Midsomer - Anglie – zelené pastviny - Irsko – levné aerolinky - klik klik – letíme.

Ruce už se doklepaly, dcera má obrovskou radost a já vlastně taky. Při dalším záchvatu nakupózy asi pořídíme ubytování.

Padesátka

Slavím padesátku. Vzhledem k tomu, že je to pro mě jen číslo a necítím to jako žádný extra předěl, který by mě deptal či nutil k nějakým závažným rozhodnutím či bilancím, je to činnost veskrze příjemná. Uspořádala jsem oslavu pro rodinu, doma a decentní, ovšem stejně jsem se strašlivě přejedla, protože řízením osudu nás bylo deset místo patnácti, ale nachystáno bylo pro patnáct a statečně jsme to zvládli i tak. Přejedli se všichni a bylo to krásné.

Od pondělka pak slavím se svou širší rodinou – studenty kurzů. Mám za prokázané, že sklenička vína dělá konverzaci v cizím jazyce snazší, má to ovšem jednu drobnou chybičku – musí k té konverzaci v cizím jazyce vůbec dojít. Což se ne vždy v plné míře podaří, ale i tak jsou to fajn večery a jestli to někdo pozoruje zvenku každý večer, musí neodvratně dojít k závěru, že vyučuji podle moderní metody „angličtina s půl promile snadno a rychle“. Možná mi to zvedne účast v příštím školním roce.

Ještě se těším na oslavy s přáteli. Uvažovala jsem, že uspořádám jednu velkou oslavu pro všechny přátele, ale pak jsem si to rozmyslela, protože bych si to moc neužila. Spousta lidí, přecházet od jedné skupinky ke druhé, snažit se věnovat všem a nakonec bych byla jen uhoněná a frustrovaná ze starosti, aby se někdo necítil zanedbaný nebo že jsem si s někým nestačila dostatečně povykládat. Takže jsem zvolila sice zdlouhavější, ale pro mě lepší způsob, tedy několik menších setkání. Jinými slovy, výborná příležitost pro sklenku či dvě s dobrými lidmi, dobré jídlo a pokec. 

Má to jen jednu drobnou vadu. Od listopadu se snažím shodit nějakou tu přebytečnou hmotnost a teď to vypadá, že moje snaha vyjde na prázdno. Nebo spíš, že až skončí toto období oslav, alkoholu a nezdravého jídla v nezdravém množství, budu zase na začátku. Ale mám před sebou, soudíc podle věku mých babiček, ještě bezmála polovinu života, takže ji mám čím vyplnit.

Nebezpečí blízkých setkání psího druhu

Od té doby, co mám pejska, jsem jako mladá matka, která má své první miminko. Jedním z projevů je i to, že mám mobil plný fotek svého drahého chlupatého miminka. Fredíček zepředu, Fredíček zezadu, na sněhu, blátě, na cestě na procházce, ležící, spící, zdaleka i zblízka. Když procházím své fotky v telefonu, v podstatě jsou to jen tři skupiny – krajina na našich procházkách, Fredík na našich procházkách, a pak fotky účelové, dělané kvůli mé práci.

Naštěstí jsem se už, alespoň částečně, dostala z fáze „Podívejte se na fotečku Fredíčka, jak mu to tady sluší“, která musela být značně otravná pro všechny v mé blízkosti, případně „A tady mám video, jak si hraje s miskou.“ (Následuje deset minut dosti jednotvárného rachotu misky na dlaždicích a Fredyho, jak ji kouše, posouvá a všelijak jinak vytváří dosti nesnesitelné zvuky, podobné polystyrénu na skle.) Chápu, proč někteří přecházeli chodník na druhou stranu ulice, když mě viděli.

Teď už jsem ve fázi, kdy jen napjatě čekám na výzvu „A jakpak už ten tvůj pejsek vyrostl, to už musí být kus psa“, která je pak následována zevrubným popisem vzhledu, váhy a chování mého roztomilého puberťáka. Asi tak po dvaceti minutách každý postižený lituje, že se o mém pejskovi zmínil, nechce slyšet žádné další podrobnosti a dojde k závěru, že svět by byl mnohem lepší bez psů, a zejména bez jejich majitelů. Chce začít rozpravu o něčem úplně jiném, v podstatě o čemkoli, kde hlavní roli nehraje pes, jeho život, denní režim, výchovné úspěchy i selhání, prostě cokoli bezpsího. Bohužel mám ještě kočku.

Kocourovy interakce se psem se pak snadno mohou stát oslím můstkem k dalším podrobnostem z psího života. Myslím, že jsem společník dost na houby. 

Ještě že většina lidí z mého okolí je buď ohromně tolerantní a nebo mají taky pejska.

Padesát odstínů ... mého pejska

Fredy destruktor

Za drahé peníze lze v obchodě zakoupit přístroj, který vám smáčkne pet-láhev do malého objemu. Také existují skartovačky a další zařízení na rozšmelcování čehokoli. My nic takového nepotřebujeme. Máme pejska, mezi jehož velké zábavy patří kousání plastových lahví do placata, rozžvýkávání a trhání hader na malé kousky, a pak samozřejmě ekologická likvidace čehokoli papírového. Například kartonová krabice zabere po takové akci mnohem méně místa, že.

Fredy zlatíčko

Občas není den zrovna růžový a je mi těžko nebo jsem protivná. A na to moje dcera říká:“Běž si pohladit pejska!“ Musím říci, že to funguje. Moje zlatíčko se nechá drbat, jemu to dělá dobře, mně to dělá dobře a pak je zase dobře.

Fredy puberťák

Mám doma půboše. Zkouší, co si může dovolit, pracuje jen za pamlsek a bez něj se na povel loudá, aby se teda neřeklo, bez nadšení, protože proč jako, ne? Si pro ten balon dojdi sama, když sis ho tam hodila. A proč dělat „ke mně“, když mě vidíš a evidentně nedělám nic špatného. Pro mě to znamená být důsledná, a to teda sakra bolí. Trvat na tom, co řeknu, a nemávnout nad tím rukou. Ach jo, u chlapů je prý puberta doživotní, tak jen tiše doufám, že u psů ne.

Fredy vzorný pejsek

Občas jedeme na návštěvu k mé mamince, babičce nebo rodičům mého muže. Fredík si očichá nové místo a pak se způsobně svalí na svou deku a většinou spí. Připomíná mi mé dcery, když byly malé, které se na návštěvách chovaly úžasně, po prázdninovém pobytu u švagrové mi tato nadšeně chválila ty skvělé holčičky, které po sobě uklízely, oblečení skládaly na hromádky a ptaly se, jestli něco nepotřebuje. Myslela jsem, že u ní byly nějaké jiné děti, ale fakt, jednalo se o ty moje. Doma by je člověk většinou zabil, ale na návštěvě vzorné. Vyhodnotila jsem to jako lepší variantu než kdyby to bylo opačně a nakonec jsem tomu i byla ráda. Fredy se chová podobně.

Fredy znuděný

Jen ta návštěva nesmí trvat dlouho. Jako malé dítě, které se probudí dorůžova osvěžené odpoledním šlofíčkem, chce něco dělat a jasně dá najevo, že jsme si už přece museli všechno říct, že už stačilo a jdeme. Jakmile dojdou piškoty určené k pacifikaci nedočkavce, které nám poskytnou malý odklad, nevyhnutelně se musíme sbalit a jít. V podstatě i to je dobré, aspoň neotravujeme na návštěvách moc dlouho a hostitelé se nemusí nenápadně koukat na hodiny, kdy už se konečně zvedneme.

Fredy hajzlík

Doma si ráda po obědě zdřímnu. Pejsek je také ochoten dát si šlofíka, ale hodinka jasně stačí a pak už je to ztráta času. Takže nejprve něžně oblíže obličej a pokud si vezmu počítač, že prodloužím svou siestu koukáním na nějaký ten seriál, je mi jasně naznačeno, že toto ne. Nejprve si sedne a poštěkává, když to nepomůže, s velmi lišáckým výrazem začne okusovat gauč. To má vyzkoušené, že mě zaručeně postaví na nohy velmi rychle. A když už jsem na nohách, tak se přece můžu obléct a jít s pejskem ven.

Fredy chcíplý pes

Tento odstín je můj nejoblíbenější. Přijdeme z procházky, Fredy vypije misku vody, zkusí, jestli ze mě nekápne nějaká dobrota, protože dvě kapsy pamlsků zkonzumované na procházce za nejrůznější cviky už jsou promlčené, a když nic, tak se svalí tam, kde zrovna jsem a spí. Miminko moje čtyřicetikilové.

Není to padesát, ale to už by nikoho nebavilo. Ostatně myslím, že ani Grey jich tolik neměl.

Příjemnosti života

V poslední době jakoby se mi klávesnice vzpírala pod rukama. Když už sednu, že něco napíšu, tedy buďme přesní, lehnu, protože píšu na gauči v leže, dělám překlepy, soustavně si omylem mažu už napsané, protože se občas opřu o touchpad a nevšimnu si, že jsem označila kus textu, vracím se, opravuju, přepisuju. Ještě že existuje automatická kontrola textu, kterou normálně vypínám, ale na redakčním systému blogu za ni blahořečím. Jinak byste se nestačili divit, co že to vlastně mělo být. Nicméně to jsou jen drobné patálie a já chci psát o věcech pěkných a příjemných.

Pořád si užívám moje procházky s Fredíkem. Nedávno jsme si vyšli až v podvečer, zatměli jsme a bylo to krásné. Černé kmeny stromů se majestátně tyčily nad bílou zemí, sníh křupal pod nohama a když jsme se občas zastavili, bylo nádherné ticho. Úplný balzám na nervy. Jenže pak se mezi stromy mihlo několik stínů, zaslechli jsme jemné křupání zmrzlého listí pod kopýtky srnek a bylo po pohodě, protože můj chlupatý miláček zachytil pach a chtěl se s nadšením hodným lepších věcí vrhnout za nimi. Byl sice na vodítku, ale fakt jsem se modlila, aby flexi vodítko vydrželo tah skoro čtyřicetikilového psa, protože v opačném případě by celý ozdravný efekt procházky byl naprosto pryč a já bych s nervy na pochodu hledala zaběhlého vlčáka. Naštěstí se tento katastrofický scénář nekonal, srnky odběhly, Fredy se uklidnil a já si dál mohla užívat lesní pohody. Chtěla jsem pořídit ilustrační foto, ale moc to nevyšlo, je to asi spíš hrůzostrašné.

Další příjemností mého života je sauna. V poslední době je mi pořád zima. Pravděpodobně to bude způsobeno dvěma věcmi, jednak jsem v záchvatu šetřivosti stáhla topení v polovině baráku na minimum a evidentně jsem si na to vybrala špatnou dobu, začaly zimy jak v Rusku, a pak, proč se nepochlubit, daří se mi hubnout a zřejmě mi chybí pár kilo tuku jako obalová vrstva k udržení teploty. Ale tomu jsem ráda, takže neremcám a vytahuju svetry.

Sauna je naprostá nirvána. Třičtvrtě hodiny nemít na práci nic jiného než si sedět v teploučku, popíjet vodu, poslouchat rádio a kapky potu, které ukapávají na ručníky, to je blaho. V poslední době si tam nosím i čtivo a než začnu povrchovou vlhkostí připomínat jesenická rašeliniště, čtu si. Po sauně jsem jako znovuzrozená, s kůží prohřátou, duší odpočinutou a jsem tak akorát zralá na postel a sladký spánek. Ilustrační foto tady nemám, selfíčko ze sauny fakt nedám, zas takový exhibicionista nejsem.

Pěkných věcí vůkol je spousta, ale nemůžu si tady zas až tak medit, mohla bych vzbudit žárlivost a nevoli u svých čtenářů, a to bych nerada. Takže příště třeba napíšu o nějakých příšernostech, aby se to vyrovnalo. A nebo ne.

Bilanční

Už deset dní je nový rok a já se pořád nemůžu dostat k tomu, abych napsala další příspěvek do blogu. Před vánoci nebyl čas a nálada, po vánocích se mi nechtělo a po Novém roce nějak nebyla chuť. A to si někteří čtenáři i mailem stěžují, že svůj blog zanedbávám. No, není jednoduché být populárním autorem, je to závazek. (Kdyby tady byly smajlíky, tak jich dám tak pět.)

Tohle je foceno 25.12.2015 před domem, nikoli v nějakém skleníku.

Takže trošku bilance – začala jsem psát v květnu, do prosince napsala 34 příspěvků, to je víc jak čtyři na měsíc, myslím, že to je slušné a kritiku frekvence mých příspěvků neberu (a vůbec tím nenarážím na poznámky své kamarádky).

Stránka byla otevřena 2897krát, což je hezké, i když jsem si vědoma, že mnohé otevření bylo následováno okamžitým zavřením, když dotyčný/á nenašel/nenašla, co hledali. Ale jsem vděčná za každého čtenáře a doufám, že občas pobavím.

V letošním roce nechystám žádné převratné změny. Asi nikdy to nebude nějaký lifestylový blog s čučavými fotografiemi interiéru (přála bych vám vidět chodbu v mém domě, kterou jsem kvůli pejskovi zbavila koberce i téměř všeho nábytku, takže jí domácky říkám holochodba), foodstylový blog se sliny vzbuzujícími obrázky jídel s recepty (jak dopadl můj první a poslední pokus jsem popsala v červnu), o módě ani nemluvě, fotky mých módních kreací jsem ochotná zveřejnit, až mé míry budou modelkovské, to jest nikdy.

Takže to dál bude blog mých postřehů a zážitků, jak je život přinese, a samozřejmě i nějakých příběhů o mém štěňátku, které má 36 kilo a je roztomilost sama (a moje nohy samá modřina).

Přeji všem hezký nový rok 2016.