Miluji vánoce i čas předvánoční.
Líbí se mi světýlka ve městě, ozdoby za výlohami a těším se
na den, kdy se naše rodina sejde kolem stolu ke sváteční večeři.
A moc se mi líbí, jak se pak nacpeme dobrým jídlem k prasknutí,
pokračujeme pětadvacátého a šestadvacátého dojedeme zbytky,
abychom se pak vrátili zase k normálnímu chodu života i
stravování beze strachu, že prošlápneme váhu a do poloviny
února budeme chodit jen v kalhotách na gumu.
V době předvánoční poslouchám
lidi kolem, jak vyprávějí, co už mají uklizeno a napečeno a já
přejedu pohledem povalující se chlupy z mého čtyřnohého
přítele a dopředu jakékoli úklidové šílenství vzdávám.
Už mnoho let se u nás předvánoční
šílenství koncentruje do jediného dne. Dvacátého třetího
prosince. Neříkám, že něco neupeču již předem, ale toho dne
se všechno dozdobí, douklízí, nakoupí a uvaří za aktivní
účasti všech přítomných členů rodiny. Večer sice padneme
jako na bitevním poli, ale co se neudělá ten den, to už prostě
není a vánoce začnou na Štědrý den se vší parádou,
pohádkami, uždibováním bramborového salátu, vánočky a
cukroví. Neboť na zlaté prasátko stejně nevěříme a čekat až
do večeře je prostě moc kruté.
Letos jsem to s tou laxní přípravou
možná už trochu přehnala. Chtěla jsem si dát na stůl adventní
věnec, schovávám si ho už několik let, vyrobila ho moje starší
dcera a pořád je pěkný. Jen je někde v komoře a musela bych ho
najít. Tak jsem koupila sadu svíček a poetickou náladu adventního
období jsem si vykouzlila velmi rychle prostým sundáním
plastového obalu z krabičky. Věneček najdu zítra.
