Švestky, švestky, švestky

Dozrávají švestky. Tedy ono to asi nejsou švestky, ale pro jednoduchost jim tak říkám. Strom jsem nesázela, tak jeho správný název vskutku netuším a je mi to dost jedno. Každý rok padá na zem spousta modrofialových plodů, krásně sladkých, ale bohužel velmi atraktivních pro mravence, vosy a včely. Ne že bych neměla ráda ovoce, ale přetahovat se o každou švestku s pěti včelami či vosami je fakt otrava. Bohužel ty nejsladší jsou právě ty padané. A až na konci léta se dá očesat celý strom a je konečně pokoj.

Včera jsem byla nějak pracovně naladěná, takže kromě praní prádla a vaření oběda jsem se dala i do sbírání a zpracování švestek. Vzhledem k tomu, že jsem nezačala zrovna s ranním rozbřeskem, brzy ze mě venku crčel pot jak voda ze sprchy v reklamě na Cillit Bang a v kuchyni to nebylo lepší, protože jsem v troubě pekla maso. Ale švestky jsem posbírala, přebrala, tu lepší část přepasírovala na dřeň a tu dala zamrazit. Jednoduchá zmrzlina bez cukru, barviv, stabilizátorů a emulgátorů, přitom velice poživatelná. Dostavil se opojný pocit z dobře vykonané práce.

Pak se dostavil poněkud odlišný pocit. Něco je špatně. Pach připalovaného jídla se mísil se sladkou vůní švestek. Nadšená z toho, jak se mi podařilo zpracovat malinkou část úrody, jsem zapomněla na maso v troubě. Naštěstí to ještě nenabylo katastrofálních rozměrů, masu jsem poskytla první pomoc a nový pekáč, původní šťávu jsem oželela a trošku nastavila druhou. Oběd byl nakonec docela dobrý.

Ráno jsem se šla projít po zahradě. Na zemi opět spousta padaného ovoce. Nechcete někdo švestky?

Každý pes jiná ves

Každý pes jiná ves.

Tohle jsem slýchávala od babičky, když jsme narazily na věci, které se k sobě vůbec nehodily. A já dnes budu psát o třech věcech, které také v podstatě nemají nic společného.

Před časem mi jedna studentka doporučila nopálový chléb. Vídala jsem ten název v prodejnách se zdravým pečivem, ale nopál mi připomínal nosála, a tahle asociace opravdu nebyla moc přitažlivá. Ale tahle studentka, ačkoli teprve dokončila devítiletku, ví o zdravém jídle ledasco a zná i takové tajuplnosti, jako je nopálový chléb, z vlastní zkušenosti, tak jsem to zkusila. Musím jí dát za pravdu. Krajíc čerstvého nopálového chleba s máslem, to je lahoda vhodná na tabuli králů. A i když je možné, že mé nadšení pramenilo z velikého hladu, nopálový chléb už zůstane v mém jídelníčku.

Je léto, mnohá města pořádají svá kulturní léta, pravděpodobně aby odlišili tuto roční dobu od zcela nekulturní zimy. I naše město pořádá spoustu akcí, a tak jsme se s dcerou na jednu vydaly. Divadelní představení jednoho herce Caveman. Téměř hodinu a půl jsme se smály jak blázni. A rozhodně jsme nebyly samy. O rozdílech mezi muži a ženami v pohledu na svět už bylo napsáno a řečeno mnoho, ale tohle bylo nejen výborně napsáno, ale i výborně zahráno a ačkoli mě bolel zub, alespoň na chvíli jsem na něj zapomněla a řezala se smíchy. Po představení mě pak bolel nejen zub, ale i břicho.

Vedra odešla do propadliště dějin, pravděpodobně si na další tropické teploty budeme muset počkat na příští léto. Napršelo, takže se dá očekávat, že budu muset zanedlouho zase vyjet se sekačkou, nicméně venku je příjemně a já se konečně vypravila na dlouhou procházku do lesa. Mám ráda les v jeho proměnách v různých ročních dobách, jen při těch čtyřicítkových teplotách mě to nelákalo. Ale teď byl les prostě parádní oáza. Pod nohama už praskalo suché listí, kolem spousta zeleného, sem tam i ostružina, a žádní lidé.

Tihle tři „psi“ mají společnou jednu věc. Přivodili mi nechutně dobrou náladu. Doufám, že je to chronické a nakažlivé.

Fredíkův záznam jednoho výletu

Tento víkend jsem byl ve Znojmě. Tedy nevím, co to Znojmo je, ale moje panička to hodně říkala, tak to asi něco znamená. Pro mě to znamenalo, že mě strčila do auta, pak jsme dlouho dlouho jeli, a pak jsme dorazili do nějakého domu, kde si panička dala věci, nesměl jsem tam nic kousat a šli jsme ven.


Procházka byla bezva. Za tím domem totiž teklo spousty vody a já si mohl do té vody vlézt a ochladit se. Taky jsem si v tom skákal a lovil nějaké listí, prostě paráda. Jenže potom jsme šli pěšky hóóódně daleko, moc mě to nebavilo, jen cesta a nic zajímavého kolem, ale nakonec jsme došli na nějaké místo, kde bylo spousta jiných psů a dělali zajímavou věc. Všichni kousali do takového zlého pána, který na ně čekal schovaný a pak na ně zaútočil. Tedy já bych kousal taky, to mi věřte. ale mě panička za kousání dává pohlavek, kdežto tady pánečkové pejsky chválili. To jsem opravdu nechápal.




Pak jsme šli zpátky do toho domu, panička mi dala najíst, ale já neměl hlad a usnul jsem. Jen mi už musí vozit větší ručník, tenhle jsem měl jako štěně, a já už přeci nejsem žádné mrně, jsem velký pes.

Další den jsme zase jeli autem, nemám to moc rád, ale co se dalo dělat. Dojeli jsme tam, co včera ti pejsci kousali, zase jsme se na to dívali, docela mě to zajímalo. Někteří psi kousali fest, myslím, že až budu větší, taky to tak budu dělat. Ale pak už celkem nuda, lidi chodili se psy kolem dokola, všude bylo psů spousta, ale s žádným jsem si nesměl hrát, tak co to je za zábavu.

Najednou přišel velký podraz. Fakticky jsem nic zlého neudělal, nikoho jsem nekousl, nedrápl, choval jsem se jako vzorný pejsek a panička mě zavřela za mříže. Jako nějakého zločince. Pomstil jsem se aspoň tím, že jsem se bránil, a jak se snažila mě tam nacpat, praskla jí sukně od pasu až dolů. Cha, to má za to...
Naštěstí si pak pro mě zase přišla, a už měla jinou sukni.

Taky jsem tam potkal svého tátu Ogira. Krásný pes, taky budu jednou takový. Jen se ke mně moc neměl, asi se s mámou pohádal či co. Ale jsem rád, že jsem ho viděl. Parádně kousal toho zlého chlapa, lidi mu tleskali, prostě mám svůj mužský vzor.

Večer jsem dostal večeři s ostatními velkými psy, moc jsem neměl hlad, tak jsem s tím otálel, a najednou mi teta Odetta sežrala celou večeři, jen to hvízdlo. Ještě že táta Ogir tam nechal v misce nějaké dospělácké granule, tak jsem mu je zase zblajzl já.


Nakonec jsem v tom cizím domě padl jako zabitý a byl jsem rád, že panička šla na večerní procházku sama. To už by bylo na mě moc. Jsem fakt ještě štěně.




Klubová výstava vítězů německých ovčáků, Znojmo, Dobšice, 15. - 16.8.2015

Jak jsme nešli na procházku

Chtěla jsem jít s Fredíkem na procházku. Teplota navečer poněkud klesla, dokonce se zatáhlo, oproti včerejšímu suchému horku ještě v osm večer to dnes vypadlo příjemně už v šest. Takže jsem zahájila přípravu.

Kde máme obojek? Fredy přišel na první zavolání, snažila jsem se mu upevnit obojek a říkám si, že mu ten krk zase zhrubnul, škrtilo ho to i na poslední dírce. Pak jsem si všimla, že to je ten starý, menší. Musím ho už dát pryč, málem jsem si oběsila pejska. Tak šup pro druhý, ten už byl v pořádku.

Pamlsková taštička. Tedy říkám pamlsková, ale v podstatě kromě dýchacího přístroje a stroje na zmrzlinu tam mám vše, co by člověk mohl potřebovat na procházce s pejskem. Jmenovitě pytlíky na hovínka, pomádu na rty, mobil, drobné, kdybych se třeba chtěla stavit na pivo, kapesníčky, umývací ubrousky, balónek, rukavici, abych nešahala na oslizlý míček holou rukou, klíče. Jo, a taky nějaké pamlsky tam jsou.

Takže pejsek má obojek, taštička nachystaná, můžeme vyrazit. Kouknu ven, tam je nejen zataženo, tam je přímo černo. Nárazy větru, blesky a posléze i hřmění varují před přicházející bouřkou. Fredík čeká s nadějí, že půjdeme spolu ven, ale už spadlo pár kapek a vypadá to na slejvák. Tedy samozřejmě kéž by, zahrada je pořád suchá jak Kalahari křížená s Gobi.

Abych nezklamala pejska, zůstaneme sice na zahradě, ale hrajeme na honěnou, taháme se o balónek, cvičíme povely, až je z toho pěkně utahaný. A přiznávám, že i já. Kolem se honí mraky, blesk stíhá blesk, ale kapky už toho nechaly, dokonce na obzoru to začalo prosvítat. Ach jo.

Tak jsem si otevřela láhev výborného vína, které zbylo z dceřiny svatby, sedla si na terasu, oddychující Fredík šel zkontrolovat sousedy, kteří něco kutili za plotem, a já pozorovala dramatické barvy oblohy nad sebou a snažila se vyfotit blesk. Marnost. To už budu raději fotit své snídaně.

Letní čtení 2

"Je takové vedro, že bych si chtěla sundat maso a sedět si jen tak v kostře."

Tento citát jsem si půjčila od kamarádky a musím říci, že vystihuje situaci. Je horko, které mě úplně uzemnilo, nechce se mi nic dělat, a pak jsem unavená z nicnedělání. Ale má to i své kladné stánky. Čtu jak zběsilá.

Fredrik Backman: Muž jménem Ove, moc pěkná knížka o někom, kdo chce spáchat sebevraždu. Jestli si myslíte, že je to depresivní téma, tak v této knize není. Je to velice milý příběh, u kterého jsem se usmívala a dojal mě.

Louise Pennyová: Vražedný chlad – není nad to číst v třeskutém létě o třeskuté zimě. Detektivní příběh se odehrává v zimní Kanadě při teplotách kolem minus patnácti. Klasická detektivka, moc dobře se čte a už se těším na další, která na mě čeká v knihovničce.

Jiří Hájíček: Rybí krev - audio kniha, poslouchala jsem ji téměř bez přestávky víc jak 5 hodin a  ačkoli je to žánr trošku mimo můj obvyklý záběr, stálo to za to. Trochu smutné vyprávění o partě kamarádů z vesnic, které nakonec zaplaví voda vznikající přehrady. Ale i přes ten smutek a nostalgii moc pěkné. A audio kniha má jednu velkou výhodu – mohla jsem u toho něco dělat, takže jsem konečně zvládla velehoru prádla na poskládání, uklidila kuchyň a spoustu dalších drobných činností.

Tento týden má být opět vedro, ale skončila mi dovolená, takže kromě čtení mě čeká i práce. Ještě že v učebně je přijatelněji než v celém domě, který začíná připomínat dobře zavedenou pekárnu.

Noční toulky po silnicích třetí třídy

Jsou místa opředená tajemnem a temnými silami. Pro mě je to Litovel. Tedy nic ve zlém, ale kdykoli jsem Litovlí projížděla, zabloudila jsem. Pod každou křižovatkou je tam na mě nachystaný bludný kořen a zlomyslní skřítkové otáčejí ukazatele a pak se potutelně smějí do svých malých šikovných ručiček.

Loni jsem jela navštívit kamarádku na Bouzově. Jela jsem na kole, měla jsem na tu cestu celý den, takže jsem zvolila příjemnou cyklostezku Litovelským Pomoravím. Ta končila v Litovli a dál jsem si našla cesty tak, abych se vyhnula velkému provozu. Tedy to byl záměr. Nezdařilo se. Nejprve jsem někde špatně odbočila, takže jsem si několik kilometrů zajela, a potom jsem najela na silnici, která byla vše jen ne málo frekventovaná. A ještě příšerně do kopce. Na Bouzov jsem dojela, ale vyšťavená jako jablko na džus.

Letos jsem návštěvu zopakovala. Tentokrát autem a s dcerou. Cesta tam proběhla celkem v pohodě, pominu-li několik zúžení na silnici, semafory a v samém závěru bagr přes silnici. Naštěstí pracovníci byli vstřícní, nenechali nás čekat dlouho a silnici na chvilku uvolnili, abychom mohly projet.

Cesta zpět už taková pohoda nebyla. Špatně jsme odbočily. Světe, div se, v Litovli. Jedna jediná křižovatka, kde jsme zvolily špatný výjezd z kruháče, a noční dobrodružství mohlo začít. Dobrá, koneckonců všechny cesty vedou k domovu, dřív nebo později se tam dostat musíme. Nebo nemusíme? Na křižovatkách byl směr, který jsme potřebovaly, uzavřen. Tak jsme jely, kudy to šlo. A pak už to nešlo. Silnice prostě končila, zákaz vjezdu.  Zaparkovaly jsme a koukly do mapy. Silnice v této vesnici skutečně končila. Nezbývalo než se vrátit kus zpátky. Následovaly jsme ukazatel a po pár desítkách metrů další zákaz vjezdu, tentokrát pro opravy. 

Začalo to být zajímavé. Byla tma, všude byly slepé ulice a ukazatele směru vedly do zákazu vjezdu. Chtěly jsme jedním směrem a musely jiným.  Nakonec už nám to přišlo legrační, například když jsme stály na červenou u nějaké vesničky, kde se opravovala kanalizace. Nikde ani živáčka, jen my dvě a červená. Dlouho. Auto žádné. Jen to naše.

Cestu domů jsme nakonec našly. Porazily jsme litovelské temné síly a dostaly se do cíle. Dcera to okomentovala slovy „Přece jsi pořád chtěla, abychom spolu trávily víc času.“ 

Až budu muset příště přes Litovel, beru si nějaký amulet proti zlým silám.

Zahradní posedlost

Můj muž si kdysi koupil bourací kladivo. Dodnes mám díru ve zdi v šatně, protože tím kladivem prostě boural všude, kde se jen dalo, a někdy i tam, kde se to moc nedalo. Prostě si pořídil novou hračku a potřeboval si hrát.

Musím se přiznat, že včera jsem tu posedlost pochopila. Poslední týden mě drží pracovní zápal a dala jsem se do zušlechťování zahrady. Na včerejšek jsem si stanovila likvidaci hromady větví, které zbyly po podzimních prořezávacích pracech a nějak nebyl čas ani energie to uklidit. Vytáhla jsem na zahradu štěpkovač, což je takový mlýnek na větve, který je schopen nadělat štěpky z větví a zelenou drť z listnatých částí. A dala jsem se do práce.

Větve utěšeně ubývaly, hromada dřevěné drti rostla. Pak větve došly. Zrovna, když mě to fakt začalo bavit. Vzpomněla jsem si, že jsem před časem hodila na kompost pár větví z švestky, když mi jedna nízko rostoucí skoro vypíchla oko. Hurá na ně.

Přibližně polovina 

Jenže těch bylo jen pár. Co dál? A pak mě napadlo, že vlastně zlatý děšť je přerostlý a je třeba ho umravnit. Vzala jsem si pilku a radostně připravila další štěpkovací materiál. Z třímetrové hradby zbyly jen pahýlky. Však ono to zase obroste. Ale chuť dělat z dlouhých věcí krátké neubývala.

Za zlatým deštěm byly ještě vysoké výhony zákuly japonské. Taky by si zasloužily zkrátit. Nakonec i weigelie byla moc velká...

Když jsem uřízla a poštěpkovala i kus túje, která najednou osaměle trčela v druhdy zarostlém záhonu, musela jsem si říct dost. Netrvalo by to dlouho a oholila bych celou zahradu. I tak mám obrovskou hromadu zelené drtě, které se budu muset zbavit. Ale štěpkovač jsem ještě definitivně neuklidila. Přeci jenom černý rybíz by potřeboval omladit a ta třešeň trošku prořezat... 

Nechcete něco poštěpkovat? Opravdu mě to baví.