Musím se naučit francouzsky

Saint Malo

Domluvím se plynně anglicky, slušně rusky a polsky, rozumím trochu německy a učím se španělsky. Slovensky jaksi samořejmě, to ani nepočítám. Ale je to málo. Letos jsme totiž jely s dcerami na dovolenou do Francie. Vybrala jsem Saint Malo. A toto je první den.

7:20 Letadlo z Prahy nás dopravilo do Paříže

4 hodiny čekání na vlak do St Malo

13:00 Sedíme ve vlaku, odjezd za dvě minuty. Sedíme a sedíme a sedíme... Pak se ozve nějaké hlášení ve francouzštině. Mesdames et messieurs, bla bla bla, merci. Výborně. Sedíme dál. Další hlášení. Mesdames et messieurs, bla bla bla bla, merci. Naštěsí máme přívětivé spolucestující, kteří vládnou aspoň malinko angličtinou, takže se dozvídáme, že na trati je nehoda a že se hledá jiná cesta pro naši soupravu. A čekáme a čekáme.

pohled z vlaku někde uprostřed Francie

15:00 Jdeme se informovat k posádce vlaku, jedna průvodčí umí anglicky, hurá. Prý budeme stát ještě asi hodinu nebo dvě. Spousta cestujících stojí na nástupišti a debatují, někteří kouří. Taková nervozní pohoda. S jednou dcerou tedy jdeme do nádražní haly koupit jídlo a vodu. Nejsme samy, ale najednou nějaké hlášení Mesdames....merci a naši spolucestující se dávají do běhu. Protože nevíme, co se děje, nakoupíme a pospícháme k vlaku. Z vrcholu jezdících schodů vidíme, že na nástupišti už není nikdo. Dost nám zatrne, doběhneme k otevřeným dvěřím vlaku a po několika krocích v chodbičce se dveře zavřou a vlak se rozjede. Udělá se mi špatně. Na našich místech sedí druhá dcera pěkně nervozní, já silně zatoužím po panáku. Spraví to pytel brambůrků, sežraný najednou. Jedeme asi půl hodiny a zastavíme pod nějakým mostem. A zase stojíme, zase Mesdames et messieurs, bla bla bla, merci. Stojíme a stojíme. Po dlouhé dlouhé době se rozjedeme doprostřed polí. A zase stojíme. Po další hodině se znovu rozjedeme. Zpět na Paříž. Mesdames et messieurs, …... Spolucestující nás informují, že hledáme jinou cestu, takže jedeme zpět a pak jinudy.

noční Intra Muros z okna našeho bytu

Asi 20:00 Konečně jedeme plynule. První zastávka na naší původní trase, Le Mans, a pak už to jde. Mesdames et messieurs, bla bla, St Malo, bla bla, St Malo, bla bla, merci. Zoufale koukáme na spolucestující, máme jet do Rennés a pak přestoupit na St Malo. Opět hurá.

Celou dobu si vyměňuji sms s ubytovatelkou, která nás má čekat v apartmánu. Neumí anglicky, tak píšu co nejjednodušeji. Snad si to pomocí Googlu přeloží. Já si překládám její odpovědi.

22:00 St Malo. Hurá hurá hurá.

22:30 Jsme v Intra Muros v nádherném kamenném historickém domě a domlouváme se s ubytovateli. Neumí ani slovo anglicky, tak je to sranda, ale kde je vůle, tam se dílo podaří. Jsme v St Malo a máme svoje postele.

Musím se naučit francouzsky.

Jeden splněný sen

Před spoustou let měla moje maminka na dovolené knížku Geralda Durrella Zoo v kufru. Smála se u ní nahlas, takže když ji dočetla, chtěla jsem ji i já a jako spousty jiného dovolenkového čtení zhtla jsem ji na jeden zátah. Smála jsem se taky. Pak jsem zjistila, že je jeho knížek víc. Byla jsem zaháčkována na celý život, jen mi nějak nedocházelo, že to není jen zábavná literatura, ale že to všechno opravdu existuje a že někde daleko je skutečná zoo se skutečnými zvířaty.

Stejně, cestování na západ od našich hranic bylo velmi obtížné, a taky jsem byla malá holka. Pak vysoká škola, 89. rok, manžel, děti, hypotéka. S příchodem internetu do domu jsem začala hledat informace o Jersey, a občas se dívala na obrázky z webkamery namířené na nábřeží v Saint Helier, hlavním městě ostrova Jersey. Pořád mi to všechno přišlo trošku jako sci-fi. Ale pomalu se zrodil sen vidět jednou všechno na vlastní oči.

Je ale hrozně nebezpečné říkat si „jednou“. Protože vždycky je něco důležitějšího, co sen odsune dál do budoucnosti. A tak jsem koukala na trhané obrázky z webkamery, stavěla na poličce řadu z různobarevných hřbetů Durrellových knížek nejprve v češtině a pak i v angličtině a pořád si říkala „jednou“.

Potom umřel můj muž a já si pomalu začala uvědomovat, že „jednou“ může být taky „nikdy“. A loni v říjnu jsem si řekla „teď“. Sedla jsem na internet a dala se do práce.

Jersey je ostrov. Jedna z možností, jak se dostat na ostrov, je loď. Loď jede například i z Francie. Saint-Malo, historický přístav na pobřeží Bretaně. Saint-Malo, které si pamatuju z filmu o korzárech s fakt krásným hlavním hrdinou. Takže bude to Saint-Malo. Pak trajekt do Saint Helier. A pak konečně zoo.

Sny se mají plnit. Nejen o vánocích. U mně to bylo v září. A teď je čas na nové sny.

Vezmi pytel na procházku

Lidi dneska, no děs!! Dneska někdo neznámý ranil mou pýchu a překazil mi možnost morálně se povyšovat nad své okolí.

Jak je asi z mých příspěvků jasné, jsem pejskařka. Šťastná majitelka dvou chlupatých společníků, kteří dělají můj život lepší i horší.

Takže chodíme na procházky. Máme své oblíbené trasy, v závislosti na tom, kolik volného času mám. V poslední době, i kvůli velkým vedrům, dáváme přednost blízkosti vody. Není jednoduché najít místo, kde by se psi mohli smočit, tak chodíme kolem potoka, kde nějaké dobré duše postavily přehrady, držící slušnou hladinu vody i v této vyschlé době. A u jedné takové přehrady jsme to viděli.

Krásné místo, přiměřeně daleko od nejbližšího trvalého osídlení, tekoucí voda, romantické zákoutí. Jako stvořené pro veselé večírky u ohýnku. A když už se vypije víc, než je zdrávo, je zde příhodné křoví nebo voda, která všechno bere. Chodíme kolem dost často, abychom mohli pozorovat, že je to místo oblíbené a navštěvované. Až jednou jsme přišli a zjistili, že někdo svou party trošku nezvládl. Respektive úklid po ní. Musela to být dosti epická party, soudě podle kupy vypitých plastových lahví od piva a skleněných od něčeho tvrdšího. Jako, nic proti. Jak jsem zmínila výše, je to místo jako stvořené pro tento typ zábavy.

Když to tam bylo již třetí den, na další procházku jsem se vybavila velkým pytlem a gumovou rukavicí a plastový odpad naházela do pytle s úmyslem donést to do civilizace a hodit do separovaného odpadu. Jenže jsem podcenila svůj psí doprovod. Právě když jsem skončila a chtěla si srovnat psy do naší pochodové formace - Elinka na pružném vodítku u mého pasu, Fredyho vodítko kolem krku, batoh na záda, přišla skupinka lidí a psů, evidentně také toužících dopřát pejskům osvěžení vodou z potoka. Fredy není zrovna přátelsky naložen vůči neznámým psům a Elina štěká jak šílená jen z toho důvodu, že si nesmí očuchat každého, kdo se kolem mihne. Držela jsem je oba nakrátko, než přešli kolem nás, ale pot kapající mi z čela do očí mi jasně ukázal, že si nemůžu dovolit jít domů s pytlem v ruce a dvěma psy s sebou. Nechala jsem tedy pytel na místě a slíbila si, že se pro něj vrátím, až půjdu jen s jedním z mých nezvedenců. Pro různé důvody uběhly další tři dny, než jsem to uskutečnila.

Přišli jsme na místo a ejhle - pytel nikde, lahve nikde, u lavičky úhledně složené větve na oheň, idylka.
Hrůza, lidi, co se to stalo? Někdo mě připravil o spáchání dobrého skutku!!! Zklamání bylo veliké. Žádná morální nadřazenost, žádný pocit zadostiučinění. Ach jo. Zase den na draka.