V poslední době jakoby se mi
klávesnice vzpírala pod rukama. Když už sednu, že něco napíšu,
tedy buďme přesní, lehnu, protože píšu na gauči v leže, dělám
překlepy, soustavně si omylem mažu už napsané, protože se občas
opřu o touchpad a nevšimnu si, že jsem označila kus textu, vracím
se, opravuju, přepisuju. Ještě že existuje automatická kontrola
textu, kterou normálně vypínám, ale na redakčním systému blogu
za ni blahořečím. Jinak byste se nestačili divit, co že to
vlastně mělo být. Nicméně to jsou jen drobné patálie a já chci psát o
věcech pěkných a příjemných.
Pořád si užívám moje procházky s
Fredíkem. Nedávno jsme si vyšli až v podvečer, zatměli jsme a
bylo to krásné. Černé kmeny stromů se majestátně tyčily nad
bílou zemí, sníh křupal pod nohama a když jsme se občas
zastavili, bylo nádherné ticho. Úplný balzám na nervy. Jenže
pak se mezi stromy mihlo několik stínů, zaslechli jsme jemné
křupání zmrzlého listí pod kopýtky srnek a bylo po pohodě,
protože můj chlupatý miláček zachytil pach a chtěl se s
nadšením hodným lepších věcí vrhnout za nimi. Byl sice na
vodítku, ale fakt jsem se modlila, aby flexi vodítko vydrželo tah
skoro čtyřicetikilového psa, protože v opačném případě by
celý ozdravný efekt procházky byl naprosto pryč a já bych s
nervy na pochodu hledala zaběhlého vlčáka. Naštěstí se tento
katastrofický scénář nekonal, srnky odběhly, Fredy se uklidnil a
já si dál mohla užívat lesní pohody. Chtěla jsem pořídit
ilustrační foto, ale moc to nevyšlo, je to asi spíš
hrůzostrašné.
Další příjemností mého života je
sauna. V poslední době je mi pořád zima. Pravděpodobně to bude
způsobeno dvěma věcmi, jednak jsem v záchvatu šetřivosti stáhla
topení v polovině baráku na minimum a evidentně jsem si na to
vybrala špatnou dobu, začaly zimy jak v Rusku, a pak, proč se
nepochlubit, daří se mi hubnout a zřejmě mi chybí pár kilo tuku
jako obalová vrstva k udržení teploty. Ale tomu jsem ráda, takže
neremcám a vytahuju svetry.
Sauna je naprostá nirvána. Třičtvrtě
hodiny nemít na práci nic jiného než si sedět v teploučku,
popíjet vodu, poslouchat rádio a kapky potu, které ukapávají na
ručníky, to je blaho. V poslední době si tam nosím i čtivo a
než začnu povrchovou vlhkostí připomínat jesenická rašeliniště,
čtu si. Po sauně jsem jako znovuzrozená, s kůží prohřátou,
duší odpočinutou a jsem tak akorát zralá na postel a sladký
spánek. Ilustrační foto tady nemám, selfíčko ze sauny fakt
nedám, zas takový exhibicionista nejsem.
Pěkných věcí vůkol je spousta, ale
nemůžu si tady zas až tak medit, mohla bych vzbudit žárlivost a
nevoli u svých čtenářů, a to bych nerada. Takže příště
třeba napíšu o nějakých příšernostech, aby se to vyrovnalo. A
nebo ne.
