Malujeme a blbneme z toho

Září je pro mě jako každý rok hektické. Nabíhá nový školní rok, musím si zvyknout na nové tváře, zajistit učebnice, vybrat školné, přizpůsobit se většímu zápřahu. A do toho jsem se letos dala do malování ložnice. Byl to skutečně výborný nápad.

Nejprve jsme s dcerou vytahaly všechen nábytek ven, odmontovaly lampičky, prostě ložnici jaksi „odstrojily“. Pak jsme vytmelily díry, pak to vybrousily, pak vymalovaly, pak si vymyslely, že jedna zeď by mohla být oranžová, a když už to vypadalo, že bude konec, rozhodla jsem se vyspravit opadanou omítku podél jedné ze zdí, kde prostupuje vlhkost. Takže izolační nátěr, pak omítnout, zatmelit... Už asi měsíc skáčeme v předsíni přes válečky, štětky, vystěhované věci, nemůžu do šatníku, takže vrstvím šatstvo přes židli, radost nad radost.

Aby toho nebylo dost, pejsek rozkousal koberec, který jsme prozatímně složily na terase, musíme si tedy nechat ještě položit novou krytinu, takže zase čekáme, až to přijde někdo zaměřit, až nám pošle návrh ceny, až z toho omdlíme, až si řekneme „co už“, až to přijedou položit... Snad to bude do Mikuláše hotovo. Podotýkám, že ložnice je místnůstka, která pro potřeby stavebního povolení ani nebyla uznána pokojem, ale prošla jen jako pracovna.

No, a tak raději utíkáme ven, jak to jen jde. A je to fajn. Příroda je balzám na nervy a koneckonců, práce neuteče. Bohužel.

Pozdně letní rozjímání

Ještě pár dní a bude oficiálně podzim. Nicméně ve vzduchu už je to cítit a pozdně letní dny si užívám, co to jen jde. Líbí se mi ta lehká nostalgie za létem a to, že se dá jít na procházku, aniž by si člověk připadal jako zdroj slané vody pro menší lázně.

A tak chodíme s Fredíkem co nejvíc ven a kocháme se. Tedy já se kochám, on očuchává vše, co se namane, a občas strčí do tlamy něco, co mě vytrhne z nirvány a přiměje ječet jak fúrie „Fuj je to“, rvát mu to z tlamy ven a myslet si něco o dobytku. Ale jinak je to v pohodě, i občas nějaké ilustrativní foto pořídím. Jen už je na našich cestách po lesích a polích málo barev. V zahradách jsou ještě vidět jiřinky, ale je mi blbé fotit kytky v cizí zahradě a pak to použít. Nechci narazit na nějaký problém s autorským právem, kdyby své kytičky někdo poznal. Takže raději pořizuji snímky anonymních kytek na snad anonymních polích. Případně fotky oblohy. Na tu se snad ještě copyright nevztahuje, i když co není, může být.

Konec léta také vyřešil můj problém s padajícími švestkami-blumami. Konečně spadly i ty poslední z nedostupných větví a pro letošek už jsou švestky jen pěkně spořádaně v zavařovačkách ve formě marmelády. A díky zapomenutým krabicím s krásnými sklenicemi, které kdysi koupila moje dcera, mám marmelády ve stylových zavařovačkách, hodných nějakého food-style blogu. Jsem na ně náležitě pyšná.

Sportovní výkon dnešního dne

Byla jsem běhat s pejskem. Mám z toho takovou radost, že se o ni musím podělit.

Před nějakou dobou jsem chodívala pravidelně běhat a moc mě to bavilo. Snila jsem o půlmaratonu, běhala šest až osm kilometrů a byla nadšená. Pak jsem se z jednoho běhu vrátila s nateklým kolenem, otok a bolest jsem léčila dlouho a nadšení mě přešlo. Poté jsem chodila na procházky se psem a říkala si, že jsem na běhání stará a že procházky jsou taky fajn. Což bezesporu jsou.

S Fredíkem jsem ale zase dostala chuť běhat. A dneska byl nádherný podzimní den, sluníčko svítilo a tak jsme se sbalili, já vytáhla běhací opasek, který jsem před časem koupila, a vyrazili jsme.

Musím zkonstatovat, že kondice mého pejska a moje vlastní jsou dvě naprosto rozdílné věci. Fredík běžel krásně lehce, klusal jako koníček, a já za ním funěla jak lokomotiva. Při odpočinku se Fredy elegantně natáhl do trávy a já stírala pot a přemýšlela, jestli se z té trávy ještě zvednu.

Zvedla jsem se. A dokonce ještě pár rovinek uběhla. Les kolem byl tichý a nikdo neviděl rozevlátou skoropadesátnici, jak běží tažena odrostlým štěnětem a celou dobu volá „šikovný pejsek, běž, běž, tak je šikovný“. Pravděpodobně to byl pohled pro bohy, ale naštěstí jsme nikoho nepotkali.

Uběhli jsme vždycky jen kousek (jako omluva mi posloužilo, že přece nesmím přetěžovat štěňátko), a pak jsme jen šli, ale zopakovali jsme to čtyřikrát a byla to opravdu radost.

Budeme trénovat. Jen zvolna, moje koleno není v nejlepším stavu a Fredy je přeci jen na velké štreky ještě malý, ale prostě jen tak pro zábavu a příjemný pocit.

Pokus o fotozáznam pěkných okamžiků

Ráda sdílím radosti. Knihu, která se mi líbí, nutím jiným. Na film, který se mi líbil, tahám kamarádky. A na svých procházkách, když se mi moc líbí nějaký výhled, chci se o něj podělit. Jenže tady jsem zjistila, že to zdaleka není jednoduché.

Krásné letní odpoledne. Vedro přímo stojí ve vzduchu, šli jsem na procházku se psem a na obzoru se před námi tyčil Svatý Kopeček. Vypadal tak krásně, že jsem chtěla ten pohled zachytit na fotce. Výsledek mě neuchvátil. Monumentální kostel, který pro oko dominoval, objektiv zaznamenal jako bílou skvrnu v dáli. Tak nic.

Jiné odpoledne. Příjemný den na odpolední procházku, kdy konečně po zádech neteče pot v množství denního průtoku Vltavy pod Kamýkem. V dálce jsem viděla zajímavou bílou věž, která lákala k výletu tím směrem. Bohužel jsem neměla dost času dojít až k ní, ale chtěla jsem si ji aspoň vyfotit. Na fotce vyšla opět jen jakási skvrnka. V souboji oko versus objektiv fotografie v mém provedení prohrála. Nechám na laskavých čtenářích, aby zkusili věž na fotografii najít. Je to taková malá vizuální hádanka.

Tak jsem se rozhodla, že se zaměřím na pěkné detaily. Tajuplná pěšinka v lesíku, keř červeného rybízu, na který jsem nečekaně narazila uprostřed lesa, trať romanticky mizející v dáli. Mně se to líbilo. Snad bude i jiným.