Výhody jedné registrace

Od konce prázdnin je u mě doma neuvěřitelný nepořádek. Rozhodla jsem se nechat si zrekonstruovat krb a tudíž se bourá, kope, tříská a následně omítá a zazdívá. Všude je prach. Obývací pokoj jsem už tři týdny nepoužívala, všechno pokryté fólií a na ní a kolem ní vrstvy toho jemného poprašku, do kterého se už daly psát ne telefonní čísla, ale povídky. Říkala jsem si, že uklidím, až se to dodělá. Jenže pak mě něco přimělo udělat to dřív.

Alasdair Bouch při koncertě

Před nějakými dvěma lety jsem se zaregistrovala na webové stránce, kde lidé nabízejí ubytování cestovatelům, kteří chtějí cestovat lacino a poznávat nové lidi. S kamarádkou jsme takhle využily ubytování poblíž Cambridge a moc se mi to líbilo. Dlouho se nedělo nic. Na začátku tohoto týdne jsem dostala zprávu s prosbou o přenocování od jednoho hudebníka, který měl mít vystoupení v místním hudebním baru. Stejnou noc tu měl být můj zeť-voják, tak jsem se cítila dostatečně chráněná a hudebníkovu žádost vyslyšela. Zároveň jsem zarezervovala stůl v hudebním baru pro sebe a kámošky na jeho vystoupení.

Ovšem stav domácnosti vyžadoval okamžitý zásah. A tak jsem vytírala, odprašovala a snažila se uklidit do snesitelného stavu, i když tento týden se pravděpodobně všechno opět zapráší. Dcera vyčistila podlahu v koupelně do tak úžasného stavu, že jsem se v první chvíli až lekla, jakou to máme novou barvu dlaždic a zejména spár mezi nimi.

Hudebník byl zajímavý člověk, vegan, cestující zásadně stopem, původem Angličan, žijící v Praze, příjemně jsem si pokecala v angličtině.

Dalo by se tedy říci, že registrace na jedné webovce měla samé klady. Navštívila jsem v pátek večer bar, ve kterém jsem ještě nikdy večer nebyla, a strávila tam příjemný večer s kamarádkami a hudbou. Seznámila jsem se se zajímavým bláznem, který pěkně hraje, nejí maso a jezdí po Evropě s kytarou stopem. A jeden víkend jsem zase mohla používat svůj obývací pokoj. Úžasná bilance, ne?

Osoblaha to jistí

Na konci letošní zimy, kdy všechno vypadalo pochmurně, padla na mě jakási špatná nálada. I pojala jsem myšlenku, že skončím s prací, prodám dům a odstěhuju se. Nevím proč, ale když jsem přemýšlela, kam se odstěhovat, napadla mě Osoblaha. Městečko na okraji republiky, tak říkajíc 'in the middle of nowhere'.

Ihned jsem studovala internet a zjistila, že bych tam pořídila dům za zlomek ceny, kterou je nutno zaplatit tady, tedy, že bych mohla svůj dům prodat, koupit domek v Osoblaze, a z rozdílu ceny nějakou dobu žít a nedělat nic. 

Když jsem to v jakémsi opojení referovala dceři, patrně si klepala na čelo a říkala si, že se matka definitivně zbláznila. Samozřejmě že jsem nic neprodala a nic nekoupila, ale pojem Osoblaha přešel do mého slovníku. Kdykoli mí studenti vykazovali jistou vytrvalost v dělání „blbých“ chyb, začala jsem to komentovat slovy „Osoblaha to jistí“. Studenti, seznámení s tokem mých myšlenek, chápali, že chyby, které dělají, jsou z ranku hloupých, soustavných a zbytečných, a (snad) se alespoň zastyděli. A já si trošku ulevila.

Pak se blížilo léto a já s kamarádkami plánovala dovolenou. Tedy dovolenou s kamarádkami a se psem, tedy něco v poněkud jednoduchých podmínkách a s možností hodně chodit. A mně napadla Osoblaha.

Rozhodně jsem nelitovala. Kemp pár kilometrů od Osoblahy v Bohušově byl báječný, spousta zeleně kolem, nedaleko zřícenina, rybník pár kroků od chatky, prostě ráj.

Začal nový školní rok. Opět slyším stejné chyby, opět mě jemně chytá pocit marnosti. Ale rčení „Osoblaha to jistí“ dostalo novou náplň. Teď už vím, že i kdyby mě náhlý impuls skutečně do Osoblahy zavál, nebylo by to nic zlého. Jsou tam milí lidé a krásná příroda a možná by se našel i někdo, kdo by zatoužil po anglickém vzdělávání. A i když se tam nepřestěhuju, ráda bych se tam vrátila aspoň na dovolenou. Fakt je tam hezky.

Trocha filozofie na procházce

Viděla jsem padat hvězdu.

Obrázek s textem nesouvisí, prostě jsem neměla žádnou fotku
 hvězdné oblohy a Fredíček je model, no ne?

Tedy samozřejmě to nebyla hvězda, to je jasné, ale říká se to a mně se to tak líbí. I vzpomněla jsem si, že bych si měla něco přát. A tady nastal problém. Nejprve mě napadlo – abych byla zdravá. Jenže já za prvé nejsem nemocná (tedy až na opotřebení úměrné věku) a za druhé, je to sobecké, myslet jen na sebe. Takže – aby byli zdraví všichni, které mám ráda. Ovšem co ti, které ráda nemám nebo je prostě neznám. Jak ti k tomu přijdou? Pak mě napadl světový mír. Samozřejmě je to úžasná myšlenka, ale trošku velká na jednu padající hvězdu nijak oslnivé velikosti. Tak co s tím přáním? Řekla jsem si tedy, že budu sobecká. Co bych opravdu chtěla? Nic filozofického, nic abstraktního, nic nemožného, prostě něco normálního. Fredy si čuchal na okraji cesty, kolem ani živáčka, nádherná hvězdná obloha nade mnou a já nemohla vymyslet, co bych si přála.

Zkrátím to, nevymyslela jsem nic. Takže hvězda přišla vniveč.

P.S. Ne že by se mi nic nehodilo. Třeba milión na účtu by se šiknul. Ale ten mi hvězda nedá, takže se bez něho budu muset obejít. Nakonec jsem zkonstatovala, že jsem divná a prostě jen koukala na hvězdy.