Je to pět let, co jsem psala o svém veskrze kladném vztahu k vánocům, o mém veskrze laxním postoji k věcem, jež jsou, dle názoru mnohých, nevyhnutelně nutné a dnes, 21.12.2020, musím zkonstatovat, že jsem své postoje nijak výrazně nepřehodnotila. Stále mám ráda vánoce, stále se těším a stále nemám vše dokonale uklizeno, vyleštěno, napečeno ...
Letos je to snad maličko jiné jen díky tomu, že jsem začala už v listopadu malováním části bytu, a tudíž i následným úklidem. Nadšená z toho, jak prachem zašedlé schodiště se zdmi nemalovanými dvacet let teď září čistotou a voní leštěnkou, nechala jsem se ukolébat, že zbytek zvládnu levou zadní. Asi nemám levou zadní, neboť jsem usnula na vavřínech a zbytek domu není tak dokonalý, jak by asi měl být. Ale nevadí.
Nicméně něco jsem už stihla. Zvládla jsem shlédnout asi osm romantických vánočních filmů na Netflixu a jsem proto naplněna tou správnou atmosférou až po okraj. Nevím, proč to dělám, ale tyto filmy s jednoduchoučkou, jasně čitelnou zápletkou, se spoustou naprosto pozitivních lidí, přehnanými (alespoň podle mého vkusu) vánočními dekoracemi na každém kroku, s romantikou tak sladkou, že vánoční cukroví je proti tomu dietní jídlo, tyto filmy prostě občas potřebuji. Jsou to naprosto nereálné pohádky v nepohádkových kulisách moderních měst, ale ten cukrkandl mi dělá dobře na duši.
No, a potom film skončí a já jdu vytřít to zcela reálné bahno, které natahali mí zcela reální psíčkové až do kuchyně a sním o pohádkovém princi, kterému náhodou vysadí brzdy u našeho domu a který se rázem zamiluje do mých dvou psů, dvou koček, opadané omítky, bahnité zahrady ...
Krásné a klidné svátky všem.
