Přídavek

Bylo mi vytčeno, že v příspěvku "Květiny a vojáci" nemám fotku Fredíka. Tak jsem ji tam přidala a tady je taky jedna.

Veselý vodní psík

Pocity štěstí

V jedné učebnici angličtiny byl článek a aktivity na téma "Co komu přináší pocit štěstí". Byly tam zajímavé věci, například jeden člověk říkal, že má pocit štěstí, když jeho zavazadlo vyjede na letišti jako první. Tohle mě až tolik štěstím nenaplňuje, mně stačí, když vůbec vyjede. A protože jsem nervozní, že mi aerolinie zavazadlo někde ztratí, cestuji raději jen s kabinovým, ono toho člověk stejně moc nepotřebuje.

Jiného naplňuje štěstím, když otevře ledničku, v ní takřka nic, a z toho nic uvaří třeba polévku.

Tohle znám velmi dobře a toto štěstíčko mívám dost často. Nechce se mi do obchodu, nezbývá než uvařit z toho, co je doma. Překvapivě je toho ještě docela dost i v prázdné ledničce. Zelenina na mražáku z loňského léta, v košíku jeden zcvrklý brambor, jedno opuštěné vajíčko v krabičce, a hele, dobrá zeleninová polévka je na světě. Když upotřebím takové ty věci, na které se už dlouho dívám a přemýšlím, jestli bych je neměla raději vyhodit, mám z toho opravdu radost.

Dnes jsem si udělala jinou radost. V hlavě nosím seznam věcí, které chci udělat v domě i na domě a dnes došlo na střechu. Mám dvě rovné střechy – nad garáží a nad ložnicemi. Tu nad garáží jsme natírali před několika lety, nevypadá níc moc a chtělo by to zopakovat, ale pak jsem se náhodně podívala na střechu nad ložnicemi a původní stříbrná liška už byla jasná liška Ryška (pokud neznáte pohádku, ve které vystupuje liška Ryška, smůla). Finance na účtu nedovolují nějaké vyskakování, tak jsem šla zrevidovat zásoby v dílně. Tu jsem nedávno uklidila, a teď mě každý vstup dovnitř skutečně naplňuje nevýslovným štěstím a pýchou. Nicméně zpět ke střeše. Našla jsem nějaké letité plechovky s barvou na kov, tři hnědé a větší kyblík stříbrné. Nu, na tu střechu stejně vidí jen jedni sousedi, Google Maps a špionážní satelity, tak co, může být i vícebarevná, hlavně když nebude rezavá.

Nezbytně jeden Fredík nakonec

Vypotřebovala jsem všechno. Nevím, jak dlouho ty barvy vzhledem ke svému stáří vydrží, ale myslím, že alespoň na pár let je vystaráno. A já mám dva výrazné pocity. Štěstí, jak se mi to hezky povedlo, a bolesti, protože to byla dřina a bolí mě fakt celý člověk.

Květiny a vojáci

Konečně si dnes nepřipadám jako pečeně v troubě kombinovaná s karlovarským Zřídlem, trochu se ochladilo, i pár kapek spadlo. Ale v minulých dnech jsem z šatníku vytahovala jen věci, na kterých není vidět, že se potím jak vrátka od chlíva, v kabelce jsem natrvalo deponovala vějíř a květiny v truhlících zalévala nejméně jednou denně. A ve čtvrtek jsme v odporném vedru vyšly s kamarádkou za kulturou a poučením a navštívily Floru Olomouc spolu s výstavou Terakotová armáda.

Na Floru většinou nechodím. Nemám ráda davy a kromě toho jsem snadný cíl a vždycky utratím spoustu peněz, i když si stokrát dopředu řeknu, že nic nechci, nepotřebuju a nemám na to prachy. Ale tentokrát to bylo spojeno s tou výstavou čínských starověkých vojáků, a ještě za jednu cenu vstupenky. No nekupte to. Tak jsme to koupily.

Musím uznat, že květinové aranže byly překrásné. Kochaly jsme se barvami a tvary, občas přičichly k růži či vyfotily krásnou instalaci. Nejsem bůhvíjaký zahradník, spíš naopak, doma mi vydržely jen  květiny schopné přežít dlouhodobé sucho, ty, které nebyly odolné, už nemám, a venkovní zahrada také neoplývá náročnými botanickými skvosty, spíš různorodým plevelem a dírami po důlní činnosti mého psa, ale při procházení Florou jsem občas velice hamižně zatoužila tu či onu květinu vlastnit. Naštěstí ta touha nepřekročila zákonné meze a nic jsem nezcizila. Svou touhu po vlastnictví jsem docela přízemně zrealizovala koupí červené popínavé růže a jedné květiny v květináči pro kamarádku. 

Samozřejmě tam nebyly ke koupi jen květiny. Pominu-li klasický sortiment sazenic, cibulek, semínek a zahradnického vybavení, daly se pořídit i nejrůznější druhy koření nebo ochutnat víno. To poslední jsme i učinily, bohužel poměrně na začátku, takže jsem pak tahala láhev vína v kabelce, posléze pak v každé ruce květináč v igelitce a pocitová teplota, jak říkají v televizi, se rázem z nějakých 28 blížila čtyřicítce. Je zajímavé, jak i zdánlivě malý květináč mění svou váhu v závislosti na čase. Někdo by to měl podrobit bližšímu fyzikálnímu zkoumání. 

S rukama prodlouženýma ke kolenům jsem si s nadšením sedla na zahrádku restaurace, občerstvily jsme se pivem a pak jsme se vydaly na poslední atrakci, výstavu Terakotové armády. Vojáci stáli v řadách jako vojáci a evidentně byli zvyklí na vysoké teploty, protože nehnuli ani brvou. Asi i proto, že byli z vypálené hlíny. My ne, takže jsme výstavu prošly poměrně svižně a ocenily venkovní vzduch, který se aspoň dal dýchat.  Dokumentární film, který tam promítali, jsem našla na Youtube, takže se dovzdělám v příjemnějším prostředí svého starého domu. 

Na Floře jsem nebyl, ale mám rád faunu i flóru

Turistický deníček 3 - Slezská Harta a Velký Roudný

Horký den, slibují 30 stupňů, ideální den na výlet. Zvolila jsem sice přehradu, ale i tůru – podle mapy je v blízkosti Slezské Harty naučná stezka na kopec Velký Roudný. U hráze je parkoviště, na Roudný a zpět asi 12 km, brnkačka. To jsem si tedy myslela, když jsem plánovala.

Dostat se k Slezské Hartě nebyl žádný problém, konečně jsem na cestě, kterou jsem už jela milionkrát, využila odbočku K přehradě a za pár minut jsme byli na hrázi, kde je i parkoviště, nádhera. Vyrazili jsme na naučnou stezku. Trošku mě mátlo, že jsem neviděla žádné značení, ale stezka byla asfaltová, žádné rozumné odbočky z ní nebyly, tak co se starat. Jak jen jsem byla naivní!

Dorazili jsme k rozcestníku, poslušně odbočili a pokračovali tentokrát po normální komunikaci až k dalšímu rozcestníku, bez průběžného značení. Opět jsem si to vysvětlila tak, že prostě se jde po cestě a každný normální člověk přece vidí, že se nedá odbočit než do nějaké fabriky. Konečně jsme se tedy dostali k rozcestníku, od kterého nás cesta vedla do lesa, pryč od civilizace. Bohužel, ne tak docela. V lese probíhaly těžební práce, cesty zřejmě používaly velmi těžké stroje, takže v jednu chvíli jsem si mohla vybrat, jestli půjdu kolejí po nějakém traktoru, kdy bylo vody do půl lýtek, nebo prostředkem, kde kopřivy dosahovaly do pasu. Vybrala jsem kopřivy. Netušila jsem, že je to pouze příprava.

Cesta nadále nebyla vůbec značená. Mám v mobilu mapy.cz a GPS, jenže rozlišení je takové, že u rozcestí vždy bylo nutno si zkusmo vybrat a po chvíli zjišťovat, jestli ta volba byla správná. Ke své hanbě musím doznat, že mnohdy nebyla. Takže zpět a znovu...

Horko bylo čím dál větší. Každý metr navíc na různých neznačených odbočkách ve mně vzbuzoval větší a větší vztek. Uznávám, že jsem zpohodlněla a jsem zvyklá na naše dokonalé turistické značení. A najednou nic. Metodou pokus omyl jsem nakonec došla až k Velkému Roudnému. Už jsem viděla, jak les světlá na vrcholu, ale ne a ne najít cestu k němu. Mobil nepomáhal, musela jsem být už blizoučko. Nakonec jsem uviděla nějakou odbočku přímo do svahu, kterou přede mnou prošel asi jen vetší zajíc, ale po předchozích zážitcích jsem byla ochotna uvěřit, že toto je ta správná cesta a šplhala po ní. Pot ze mě jen lil, horko zřejmě způsobilo přehřátí těla i palubního počítače, protože nikdo rozumný by tamtudy nešel. Po pár metrech jsem totiž zjistila, že přede mnou je kopřivové pole vyšperkované svízelí přitulou. To je taková super rostlina, hodná svého jména, která dokáže nejen pořádně zavazet, ale i pěkně poškrábat. Kopřivy jsem po chvíli již skoro ani nevnímala. Ale byla jsem tak rozpumprlíkovaná, že jsem to nevzdala a prodírala se tím pralesem dál a dál. I pes šel raději v mých stopách, takový to byl humus.

Zkrátím povídání – nakonec jsem vrchol našla, zjistila, že slušná cesta byla nějakých padesát metrů dál a moje nohy vypadaly příšerně. Ale nějak jsem se konečně přestala vztekat a začala užívat tu krásu kolem sebe. Zpět jsem si našla cestu neoznačenou na mapě nějakou fiktivní značkou, zato pohodlnou a přehlednou, došla až k přehradě a přes absenci plavek jsem se vykoupala, to prostě nešlo odolat.

P.S. Před výletem jsem aplikovala repelent. Ovádi mi zasílají děkovné dopisy doteď, moc si pochutnali. Bohužel i na mé krvi.

Turistický deníček 2 - Vikštejn a údolí Moravice

Prázdniny se přehouply do druhé poloviny a já odškrtla další dvě položky ze svého seznamu.

Hrad Vikštejn  

Počasí bylo poněkud nestabilní, ale ráno to vypadalo dobře, tak jsme s Fredíkem vyrazili. Tedy poté, co jsem si usmažila řízky, protože řízky mezi chleby, to mám spojeno s výlety už od dětství. Nachystala jsem si vše, nasedli jsme a jeli. Až několik kilometrů za městem jsem si uvědomila, že zbylé řízky zůstaly na talíři na stole a doma zůstal i kocour. No, uvidíme.

Chtěla jsem zaparkovat v Podhradí, ale najednou jsem zjistila, že stoupáme svahem za autobusem směrem k hradu a není kam odbočit. Tak jsem jela a jela, až jsem se dostala na vršek kopce, kde bylo jakési parkoviště a Vikštejn 500 metrů. No není to nádhera, na hrad autem. Potom jsem se vrátila do Podhradí, konečně našla slušné místo k parkování a vydali jsme se po jedné straně řeky Moravice do Zálužného, abychom odtud přišli na výchozí bod po druhé straně řeky. Celkem asi 16 km.

Plán jsme splnili. V Zálužném došlo na ten řízek, dokonce jsem se podělila i s Fredym, neboť mastným chlebem pohrdl. Cesta zpět byla o něco delší, na konci i s deštěm, ale stálo to za každý krok. Fredy si klusal na volno a zřejmě ušel dvojnásobek než já, protože se neustále vracel zkontrolovat funící paničku. Přesto byl k neutahání.

Domů jsme dojeli unavení, tedy aspoň já, ale spokojení, to viditelně oba. A co víc, kocour řízky neobjevil!!