Procházky se psem - houby

Chodím se svými psy na procházky. Chodím téměř denně, protože pokud nejdu, Fredy, můj hlídač, miláček a pěkný hajzlík německý ovčák mi dá jasně najevo, co si myslí o válení se na gauči, sledování filmů, čtení knížek, prostě o mých zlozvycích obecně. Takže jdu.
Procházka v lese je nádherná relaxace. Pozoruji změny kolem sebe v různých ročních obdobích a kochám se.

Až jednou, jen náhodou a bez úmyslu, uvidím vedle naší oblíbené pěšiny houbu. A co hůř, houbu jedlou. Tímto okamžikem je veškerá relaxace, pohoda a nirvána pryč. Proč? Protože od té chvíle nejdu na procházku se psem, ale houbařím.

Nejsem žádný znalec hub, poznám jen několik jedlých druhů, a některé jen po ochutnání, ale houby jako okrasa lesního porostu se mi moc líbí a fakt, že mi mohou zajistit i skvělou večeři, je prostě bonus. Takže od okamžiku, kdy uvidím klobouk první jedlé houby, jsem ztracená. Už nevnímám les. jeho proměny a zvuky, už nemedituji a nerelaxuji. Jsem na honbě za chutnou večeří. Jsem sběrač s probuzenými dávnými pudy najít, sebrat, uvařit a sníst. Ostatní postavy, míhající se mezi stromy, jsou odporní konkurenti, kteří, mít oštěp, potkali by svůj osud. To samozřejmě těžce přeháním, ale houby jsou houby.

Letos mě houbové delirium potkalo asi před dvěma týdny na procházce s Elinkou. Nic zlého netušíc zahleděla jsem se do podrostu, a co to tam sedí v listí? Babka. A vedle druhá. A nedaleko třetí. Tím pro mě procházka skončila. Elinčino vodítko jsem si připnula na opasek, vytáhla pytlíček, normálně určený na exkrementy, a dala se do sbírání. Během krátké doby byl pytlík plný, já šťastná a i Elinka asi  spokojená, protože kvůli mé vášni jsem byla ochotna sejít z naší obvyklé cesty a prodírat se houštím, plným atraktivních a neobvyklých pachů.

Od té doby mám za sebou několik procházek, kdy jsem potkala nějakou tu houbu, krásnou dovolenou spojenou s houbařením, pytlík sušených hub a jeden houbový oběd. Na mrazáku čeká ještě jedna porce. Pro letošní rok stačí. Zase se dívám do korun stromů, poslouchám chrastění lesní zvěře v listí a dýchám zhluboka. Už se nedívám dolů. Nebo jen trošičku. Jeden rychlý pohled. Protože co kdyby tam byl praváček? Nebo pár hezkých babek? Kdy napadne sníh?