Padesátka

Slavím padesátku. Vzhledem k tomu, že je to pro mě jen číslo a necítím to jako žádný extra předěl, který by mě deptal či nutil k nějakým závažným rozhodnutím či bilancím, je to činnost veskrze příjemná. Uspořádala jsem oslavu pro rodinu, doma a decentní, ovšem stejně jsem se strašlivě přejedla, protože řízením osudu nás bylo deset místo patnácti, ale nachystáno bylo pro patnáct a statečně jsme to zvládli i tak. Přejedli se všichni a bylo to krásné.

Od pondělka pak slavím se svou širší rodinou – studenty kurzů. Mám za prokázané, že sklenička vína dělá konverzaci v cizím jazyce snazší, má to ovšem jednu drobnou chybičku – musí k té konverzaci v cizím jazyce vůbec dojít. Což se ne vždy v plné míře podaří, ale i tak jsou to fajn večery a jestli to někdo pozoruje zvenku každý večer, musí neodvratně dojít k závěru, že vyučuji podle moderní metody „angličtina s půl promile snadno a rychle“. Možná mi to zvedne účast v příštím školním roce.

Ještě se těším na oslavy s přáteli. Uvažovala jsem, že uspořádám jednu velkou oslavu pro všechny přátele, ale pak jsem si to rozmyslela, protože bych si to moc neužila. Spousta lidí, přecházet od jedné skupinky ke druhé, snažit se věnovat všem a nakonec bych byla jen uhoněná a frustrovaná ze starosti, aby se někdo necítil zanedbaný nebo že jsem si s někým nestačila dostatečně povykládat. Takže jsem zvolila sice zdlouhavější, ale pro mě lepší způsob, tedy několik menších setkání. Jinými slovy, výborná příležitost pro sklenku či dvě s dobrými lidmi, dobré jídlo a pokec. 

Má to jen jednu drobnou vadu. Od listopadu se snažím shodit nějakou tu přebytečnou hmotnost a teď to vypadá, že moje snaha vyjde na prázdno. Nebo spíš, že až skončí toto období oslav, alkoholu a nezdravého jídla v nezdravém množství, budu zase na začátku. Ale mám před sebou, soudíc podle věku mých babiček, ještě bezmála polovinu života, takže ji mám čím vyplnit.

Nebezpečí blízkých setkání psího druhu

Od té doby, co mám pejska, jsem jako mladá matka, která má své první miminko. Jedním z projevů je i to, že mám mobil plný fotek svého drahého chlupatého miminka. Fredíček zepředu, Fredíček zezadu, na sněhu, blátě, na cestě na procházce, ležící, spící, zdaleka i zblízka. Když procházím své fotky v telefonu, v podstatě jsou to jen tři skupiny – krajina na našich procházkách, Fredík na našich procházkách, a pak fotky účelové, dělané kvůli mé práci.

Naštěstí jsem se už, alespoň částečně, dostala z fáze „Podívejte se na fotečku Fredíčka, jak mu to tady sluší“, která musela být značně otravná pro všechny v mé blízkosti, případně „A tady mám video, jak si hraje s miskou.“ (Následuje deset minut dosti jednotvárného rachotu misky na dlaždicích a Fredyho, jak ji kouše, posouvá a všelijak jinak vytváří dosti nesnesitelné zvuky, podobné polystyrénu na skle.) Chápu, proč někteří přecházeli chodník na druhou stranu ulice, když mě viděli.

Teď už jsem ve fázi, kdy jen napjatě čekám na výzvu „A jakpak už ten tvůj pejsek vyrostl, to už musí být kus psa“, která je pak následována zevrubným popisem vzhledu, váhy a chování mého roztomilého puberťáka. Asi tak po dvaceti minutách každý postižený lituje, že se o mém pejskovi zmínil, nechce slyšet žádné další podrobnosti a dojde k závěru, že svět by byl mnohem lepší bez psů, a zejména bez jejich majitelů. Chce začít rozpravu o něčem úplně jiném, v podstatě o čemkoli, kde hlavní roli nehraje pes, jeho život, denní režim, výchovné úspěchy i selhání, prostě cokoli bezpsího. Bohužel mám ještě kočku.

Kocourovy interakce se psem se pak snadno mohou stát oslím můstkem k dalším podrobnostem z psího života. Myslím, že jsem společník dost na houby. 

Ještě že většina lidí z mého okolí je buď ohromně tolerantní a nebo mají taky pejska.