Zvláštní doba.... Každý den ráno, a když řeknu ráno, myslím tím něco mezi půl pátou a půl šestou hodinou ranní, projdu zpravodajské weby, přeletím zprávy a novinky o tom, jaká opatření přibydou k těm existujícícm, přečtu si vzájemně si odporující stanoviska odborníků a politiků na to, jak řešit virus, zkouknu příspěvky na Facebooku, kde lidé různých názorů zcela bez nejmenší tolerance užívají různě silné nepublikovatelné výrazy, aby podpořili svůj názor proti názoru někoho jiného a takto příjemně naladěna začínám den.
Tedy až donedávna. Stěžovala jsem si dceři, že jsem permanentně stresovaná, unavená, napjatá a vůbec, že je to všechno fuj a že chci někam doprostřed lesů a nikoho nevidět, nic neslyšet, nic nečíst. A dostala jsem radu. Tedy spíš dvě: nečíst po ránu zprávy (zkusila jsem to pár dní, nevydržela jsem to, ale aspoň se snažím to omezit) a raději si na Instagramu prohlížet hezké fotky a videa, nejlépe koťátka, přípravu jídel a podobně.
To mě zaujalo. Je asi opravdu lepší vidět po ránu hezké koťátko než čist neomalenou rozepři kohokoli. Takže jsem si udělala účet a začala se kochat příspěvky s výrazně pozitivním nábojem. Po ránu koukám na veselá koťátka a jiná roztomilá zvířátka, na nádherně prostřené stoly plné exotických krmí odněkud z Maroka, na důmyslně upravené zahrady ze všech koutů světa a inspirativní fotografie naší krajiny, hradů a zámků, tipy na výlety, prostě pozitivní energie a pastva pro oči.
Jenže když už mám účet, jala jsem se zvěřejňovat i vlastní fotky. Z těch tisíců, které fotím během mých psích procházek po lese, jsem zatím vybrala asi dvacku mně milých obrázků a bez nějakých velkých úprav je poslala do světa. Jsou to skutečné momentky, protože všechny jsou focené na mobil během procházky, kdy na jedné ruce mi visí vodítko s Elinkou, ve druhé ruce držím mobil a snažím se zároveň palcem zmáčknout tlačítko spouště, jedním okem kontroluju, kde je Fredy a jestli se neblíží někdo nebo něco, na co bych měla reagovat okamžitým přivoláním psa ke mně, a druhým okem se snažím najít ten krásný kousek přírody, který se mi před okamžikem tak líbil, a zachytit ho.
No, a když na mě útočí špatná nálada, procházím si ty fotografie znovu a znovu dokola a zcela bezostyšně se narcisticky kochám.
