Nikdy neříkej nikdy.
Tohle úsloví člověk slyší pořád
a jaksi se tím má naznačit, že bychom se neměli předem odříkat
čehokoli, protože člověk nikdy neví. Mám s tím čerstvou
zkušenost.
Před rokem jsem si někdy v tuto dobu
odvážela Fredíka, chlupatý přírůstek do rodiny. Říkala jsem
si, že nikdy, ale fakt nikdy, nebudu chodit na žádné zkoušky,
protože chci společníka a hlídače, a ne šampiona. Když se
ukázal jeho jistý zdravotní hendikep, pro který nebude chovný,
vlastně jsem to uvítala, protože jsem věděla, že mě kamarádky,
nadšené sportovní kynoložky a chovatelky, nebudou moci do ničeho
nutit. Jenže jsem je podcenila.
Nedávno tady u nás proběhl obranářský závod. Pár dní před ním mi kamarádka řekla "Nechcete to s Fredym zkusit?"
Nechtěli jsme. Tedy já jsem nechtěla. Mám před zkouškami nervózní střeva, třepe se mi hlas a vůbec jsem to neviděla jako dobrý nápad.
Proběhlo několik konverzací typu
"Proč bychom to dělali?" "Protože je to zábava a adrenalin."
"Ztrapním se. Nejde mi to." "Aspoň si zkusíš, jak je mně na hodině angličtiny."
"Neumíme aport." atp., etc., apod.
A pak už jen "Tak jsem vás přihlásila."
K tomu už nebylo co dodat.
V sobotu ráno jsme já s Fredíkem stáli na nástupu byli mezi ostatními účastníky. Něco, co jsem tvrdila, že nikdy
nenastane, nastalo. Splnilo se samozřejmě i to, proč jsem tam
nechtěla – byla jsem nervózní jak po třech pivech ve vlaku bez
záchodu, při představování rozhodčímu jsem nevěděla ani jak
se jmenuju, ale nakonec jsme to zvládli. Neumístili jsme se nijak
převratně, pátí ze sedmi, ale pro mě to bylo vítězství
veliké, převeliké. Dělala jsem něco, v čem nejsem dokonalá, co napůl
nezáleží jen na mě (protože i pejsek má svou hlavu a cvičit
třeba nebude), a to vše před lidmi! Ze cvičáku jsem se nesla jak pětikačka do banky, pyšná a spokojená.
A tak kamarádky vyhrály. Minulou sobotu
jsme byli na dalším závodě. Opět nic moc, ale budeme cvičit
dál. Fredík to jeho sedni lehni, a já sebe sama a svou stresovou
odolnost. Klidnější střeva se hodí vždycky.
