Pozitivní výzva

Všimla jsem si na Facebooku příspěvku jedné známé nazvaného Pozitivní výzva. Princip spočívá v tom, že si člověk každý den po sedm dní zaznamená tři pozitivní věci, které ho za ten den potkaly a pak nominuje dalšího člověka, který v tom má pokračovat. Ten nápad mě zaujal, protože někdy to vypadá, jako by se lidi přestávali radovat z maličkostí a nechávali se převálcovat negativy, které jsou kolem.

I když nejsem v této výzvě, tak jsem si řekla, že sesumíruju pozitiva posledního týdne.

• položili mi koberec do ložnice a já udělal jéééé, když jsem viděla dokončené dílo
• nastěhovali jsme tam nábytek, vypadá to moc hezky a hned první ráno mě přišel pejsáček vzbudit svým mokrým jazykem s výrazem „už je ráno, vstávej a neválej se, máš tu pejska, který si chce hrát“
• byla jsem s kamarádkami na pivu, dala jsem si Guiness, a pak doma spala jako nemluvně
• na procházce v lese s Fredym jsem se dostala do míst, kde jsem nebyla už snad deset let. Slunečný den a liduprázdno, užili jsme si to oba.
• byla jsem s kamarádkami v kině, film Život je život, příjemná česká komedie, která byla v pátek večer lepší než cokoli v televizi, nehledě na příjemnou společnost kamarádek
• koupila jsem si eliptický trenažér, ve fitku jsem kdysi používala jeden s názvem Orbitrek, který měl přezdívku Orbišpek, nemám Orbitrek, ale doufám, že bude mít pozitivní vliv na ten špek
• stihla jsem zajít k holiči a konečně mi ofina neleze do očí
• jeden dobrý člověk mi udělal kostru na nový stůl do učebny a já si nechala uříznout desku, takže budu mít v učebně nové rozložení stolů, myslím, že po skoro patnácti letech je už načase
• při té příležitosti jsem si koupila i nové kytičky před dveře, kterými se kochám, kdykoli jdu domů
• v sobotu jsme si udělali parádní výlet v okolí Olomouce, počasí jak vymalované, pejsek se vyskotačil po poli a já pak měla nožičky kudrnaté, ale spokojenost naprostá

Nejsou to tři pozitiva na sedm dní, ale i tak to byl pěkný týden se spoustou příjemných okamžiků. Takže hodlám pokračovat v uvědomování si pěkných věcí kolem sebe a snažit se usmívat, protože jedno škodolibé rčení říká

Usmívejte se. Úsměv nic nestojí, krom toho tím naštvete velkou spoustu lidí!

Radosti podzimu

Mám ráda podzim. Když se vydaří, je lepší než léto. Není tak horko, obloha má výraznější barvu, les je barevný a pod nohama šustí spadané listí. Chodíme s Fredíkem na procházky, on si čuchá podél cesty a já se kochám.

Ale podzim není jen o kochání. Listí padá i na zahradě a to už taková poezie není. Protože se musí uklidit a jaksi se nedostává rukou, které by to udělaly. Tedy ruce by byly, ty moje, ale buď není čas nebo počasí nebo nálada. V poslední době hlavně ten čas. Stejně ještě nespadlo všechno a představa, že jeden den pohrabu a druhý den to můžu dělat znovu, není nijak lákavá. Prostě si počkám, až budou stromy holé, a pak se do toho dám s plným nasazením. Tedy doufám.

Loni jsem na tom na podzim byla s časem podobně a najednou byla zahrada žlutá, pokrytá usychajícím listím možná v deseticentimetrové vrstvě. Nevím, jak dlouho mi trvalo se odhodlat a začít to shrabovat, zato vím, že trvalo dvě hodiny, než jsem to shrnula na jednu hromadu. Do toho lítal po zahradě naštvaný pes Igor, vzteklý, že si s ním nehraju. Když jsem to konečně dodělala, vydali jsme se na procházku.

Pamatuji si myšlenku, která mi proletěla hlavou, když jsme šli po lesní cestě zasypané opadaným listím v hrubé vrstvě. „Chudák ten, kdo to tu bude uklízet.“ 

Prostě mi z toho hrabání začalo trošičku hrabat.

O pejskovi a kočičce

Jsem nadšená. Náš kocourek je bojovník. Postavil se Fredymu a ten ustoupil.

Nechte mě být, právě jsem si dával šlofíka

Vždycky jsme měli kočky. Když přišel do domácnosti pes, měli jsme obavy, co bude. Pětiletý německý ovčák obrovského vzrůstu byl na našeho Čičina prostě moc a prchal, jak se dalo. Je to kastrovaný kocour, a já mu ty bezhlavé útěky nijak nezazlívala, tvrdila jsem, že „neměl koule ani když je měl“. Což je sice nehezké, leč docela pravdivé. V zahradních bitkách s kočkami od sousedů byl velký hrdina jedině, když jsem stála ve dveřích terasy. Jinak bezhlavě mizel do bezpečí.

Igor odešel do psího nebe a přišel Fredy. Nejprve malinké štěňátko, ale i tak si kocour držel opatrný odstup. Malinké štěňátko je teď pětadvacetikilové štěňátko, kocoura honí, kdykoli má příležitost, a ten opět prchá. Tedy až do nedávna.

Nejde ten škaredý pes?

Jak jde čas, kocour se stále častěji osměluje překonat hranici „Kocourova“ a přijít do části bytu, kde je „Psovo“. Uklízela jsem v předsíni a najednou se mi ten šedivý kožíšek otíral o nohu. Jenže zanedlouho cupity dupity, pesan přiletěl, zřejmě ho žárlivost probudila z odpoledního zdřímnutí. Kocour neměl kam utéct, chodba je úzká a mezi jím a únikovou cestou stál pes. A najednou jsem byla svědkem nevídané věci. Náš sladký čičínek, který uměl být agresivní jen, když jsme ho nedostatečně drbali, se naježil, syčel jak prasklá pneumatika a, světe div se, Fredy couvl.

Od té doby se nedá říci, že by náš pejsek s kočičkou byli kamarádi a vařili dort. Ale kocour pomaličku vstupuje do psího rajónu a pes ho sice honí, ale nechá se zastavit povelem. Sním o tom, že jednou, někdy v daleké budoucnosti, se snad budou tolerovat. Nic víc po těch svých miláčcích ani nechci.