Květiny ve váze

Je konec školního roku a já mám ve vázách květiny. Mám ráda květiny ve váze a jsem za ně vděčná. Už neučím ve státní škole, lidé si za mé služby platí, a přesto často dostanu na konci roku dárek nebo květinu. Je to moc milé a vážím si toho.

Jako učitelka jsem na konci školního roku na různých školách chodila domů s různým množstvím květin. Ale dodnes si pamatuji jednu kytičku, kterou jsem dostala od svých kluků na učilišti. Předesílám, že na "učňáku" se květiny v podstatě nevedly, ale jednou jsem jako třídní na konci roku dostala kytku, která mě dojala a ráda na ni vzpomínám. Bylo to pár větviček tavolníku, evidentně narychlo urvaných cestou do školy a svázaných stéblem trávy. Ale já ji měla ve váze půlku prázdnin.

Na konci zimy si už tradičně kupuji svazky tulipánů. Ze supermarketu. Někomu to může připadat divné, že si kupuji květiny sama, a upřímně, i já s tím měla ze začátku problém. Ale pak jsem si řekla, že si udělám radost, a udělala si ji. Ten barevný závan jara, kdy venku je ještě bláto nebo sníh, mi vždycky rozsvítí pokoj a dělá dobře na duši. Je to lepší než petrklíče v květináči, které jsou sice taky krásně barevné, ale v teple domova rychle odejdou. Ty obyčejné tulipány za pár korun zdobí okno klidně i 14 dní a je v nich poezie i ve chvíli, kdy už pomalu začínají uvadat.

Kromě toho, že si květiny kupuji pro sebe, občas mívám potřebu se o ten příjemný pocit ještě s někým podělit a kupuji ty kytky i pro jiné. Jen tak, ne k svátku nebo k narozeninám, ale jen proto, že bych chtěla tu radost poslat dál. Takže občas někoho vyděsím kyticí tulipánů nebo drobných levných růží jen z mého rozmaru. Pokud mě tedy uvidíte ve svých dveřích s kyticí, nejdu si půjčit peníze ani cukr či sůl, ale chci se dělit o malé radosti. Přesně podle hesla, které mi kdysi dala na papírku spolu s dárkem kamarádka.

 "Je jenom jediný lék na velké starosti - malé radosti."

Podivné rostliny v mém domově

Mám doma něco, co roste rychleji než plevel na zahrádce. Zaroste jakýkoli volný prostor, prázdnou poličku, plochu stolu, vrch skříně. Nejvíc se tomu daří v komoře a ve sklepě. Je to rostlina z čeledě „Ještě se to může hodit“. Má spoustu rodů a druhů. U mě se nejvíc vyskytují rody „Krabičky na něco“, „Tašky na něco“, dále „Do toho zhubnu“, „Spravím zip“, „Trochu přešiju“, „Nevhodný dárek“ a pak velmi rozsáhlý rod „Je to škoda vyhodit“. V botanice jsou to rostliny dost opomíjené, ale jsou běžné a myslím, že by si zasloužily podrobnější výzkum.

Tašky velké, tašky malé, taštičky dárkové...

Rod „Krabičky na něco“ má mnoho druhů. Jsou to krabičky od zmrzliny, krabičky od rostlinných tuků a mnoho dalších. Vždycky když stojím s takovou krabičkou v ruce, říkám si, že přijde vhod, až budu potřebovat namrazit ovoce nebo schovat do mrazáku zbytek od oběda, a umístím ji do skříňky. Jenže upřímně, zas tak často to není a krabičky se hromadí a hromadí a skříňka praská ve švech.

„Tašky na něco“ mají své zástupce v podobě spousty igelitových tašek z obchoďáků, ať už těch tenkých, které jsem musela koupit, když jsem šla do obchodu jen pro pár maličkostí a nějak se to vymklo, a nebo ty lepší, do kterých dávají oblečení a boty. Balím do nich separovaný odpad, ale i tak se množí snad dělením, možná i pučením a dost pravděpodobně nějakým kouzlem.

Kolik z toho jsem měla naposledy před dvěma lety?

Můj šatník je tou zvláštní rostlinou doslova prorostlý. Je to trochu melancholická zahrada připomínající smuteční vrby. Pomněnky marných nadějí a nesplněných přání. Z rodu „Do toho zhubnu“ sukně, rifle a trička, mnohé už opravdu letité, které tam leží a čekají na zázrak, který nepřichází. Kdysi se mi to podařilo a vytáhla jsem kousky léta nenošené, protože jsem dokázala zmenšit svou konfekční velikost o dvě čísla, a ta vzpomínka teď způsobuje, že mi skříň nestačí.

Zlá rostlina občas vyraší v místech nečekaných, a tak málo používaný hrneček je plný šroubků bůhví od čeho, sponek, podložek a háčků, které se nasbíraly a nepoužily z různých výrobků. Nevyhodím je, protože co když by mohly někde chybět nebo se hodit. Nechybí a nehodí se už roky, ale co kdyby...

Ve sklepě se mi rozmnožil rod „Přepravní květináče“ od různých rostlin, koupených na trzích či v supermarketu. Ty neupotřebím téměř určitě, ale zase do sklepa se toho vejde hodně, tak proč to řešit.

Tajuplná zákoutí aneb kdy tohle přijde vhod?

A tak postupně můj dům zarůstá tou rostlinou jako hrad Šípkové Růženky. Jen občas se pokusím zabojovat jako princ a ostrým mečem odsekat výhonky tam, kde už přerůstají přes příliš. Ale tohle léto bude jiné. Stejně jako raší tyto podivuhodné rostliny, tak ve mně vyrašilo rozhodnutí. Tohle léto si dům vydechne, protože ho odplevelím od základů až po půdu. Úplně to vidím, jak si vydechne a mírně se zvedne ze země. Cítím, jak se ve mně sbírá odhodlání a odvaha zabojovat s tou hydrou a hodlám toho využít, protože se to nestává často.

Tento text si nekladl za cíl popsat celou čeleď „Ještě se to může hodit“, ale jen regionální výskyt některých zástupců v mém bezprostředním okolí. Nechávám na čtenářích, aby si případné další rody doplnili podle výskytu v jejich vlastních domovech.

Pokud tedy máte zkušenosti s některým druhem z těchto roztomilých trvalek, budu vděčná za radu, jak je likvidovat snadno a pokud možno průběžně a napořád. Nefunguje na to nějaký herbicid?  

Fotím své snídaně

Snažím se zhubnout od svých 14 let. Vzpomínám si, že jsem každé ráno cvičila, snídala jsem knekebrot s hořcicí a vařeným vejcem, počítala kalorie, a za čas jsem po příchodu ze školy snědla vše, na co jsem přišla. Takhle jsem to s přestávkami praktikovala celou střední školu a výsledek se samozřejmě dostavil. Na mé fotce v indexu na vysoké škole vypadám jako roztomilé prasátko. Tedy doufám, že roztomilé, ale asi ano, protože jsem se v prvním ročníku seznámila se svým budoucím manželem.

Dnes mívám obdobné záchvaty, kdy si pečlivě hlídám, co jím, abych to pak záhy vystřídala bujarým obžerstvím. Vím, že je to všechno špatně, že bych měla jíst rozumně pořád, ale prostě někdy se to nedaří. Předloni jsem se dostala k dietě paní Mačingové, která se prezentovala jako měsíční detox, tak jsem to zkusila. Jestli jsem se detoxikovala, to nevím, ale zhubla jsem tři kila a adoptovala pár receptů, které si dělám dodnes. (Kila mám samozřejmě zpátky i s nějakým bonusem navíc.)

Nejoblíbenějším receptem z tohoto období je snídaňová kaše z pohanky nebo jáhel, s banánem či sušenými švestkami. A protože to fakt miluju, chtěla jsem se o to podělit i s laskavými čtenáři tohoto blogu. Jenže bez fotky by to nebylo ono. Začala jsem tedy své snídaně fotit. Drsným kritikem mých pokusů byla moje dcera, která si opravdu nebrala servítky.

První pokus – proč ty kytky a nefoť to na talíři, vypadá to divně. Nefoť to shora a přidej barvy, vypadá to jako už jednou použité.

Další den a nová fotka. Beru si připomínky k srdci a snažím se to

vylepšit. Fotím to brzy ráno, můj kritik ještě spí. Po jedné hodině angličtiny jdu nadšeně nahoru a ani nemusím nic říkat. „Viděla jsem to, pořád ne.“ „Ani jedna?“ „Ne.“ Suché a jasné. Dobře tedy, zkusím to ještě jednou.

Tentokrát to už dceři neukazuju. Lépe to asi neumím a romantická snídaně v trávě je prostě klasika, no ne?

Tady je recept: Jáhly nebo pohanku (asi 40 g) spařím, propláchnu studenou vodou a vařím 15 minut ve vodě. Zcedím to a posypu sušeným sojovým mlékem, přidám lžičku medu, nakrájený banán nebo sušené švestky.

Jednoduché, rychlé a když se to vaří, stihnu se i osprchovat, protože se to nemusí míchat. Mně to chutná, ale nemusí každému. Moje maminka to ohodnotila komentářem: „Je to velmi … zdravé“.

Nákupy, nákupy, nákupy

Stalo se mi to už několikrát. Jdu koupit půlku chleba a přinesu domů půlku vagónu zboží. Při procházce mezi regály si uvědomím, že nám chybí ještě mouka, olej, oříšky, už jsme dlouho neměli tyhle tyčinky, taky zelenina a ovoce je potřeba, a takto lze pokračovat ad libitum.

Jdu si koupit jeden malý svetřík a stojí mě týdenní mzdu. Chtěla jsem letní svetřík, nejlépe smetanový a nebo nějakou veselou barvu, protože velká část mého šatníku je šedá nebo černá. Domů přinesu šedý slamák, černý pásek, letní svetřík smetanové barvy a jeden šedý. Už mám jeden ve skříni, ale ten je dlouhý, tak tenhle je prostě jiný. Alespoň takto se snažím argumentovat dceři, když se jí pochlubím svými úlovky a ona si neodpustí komentář ohledně barevné jednotvárnosti mého výběru.

Naštěstí nechodím do obchodů tak často, aby mě to zruinovalo, ale občas se to prostě přihodí. Na druhou stranu jsou věci, které koupit soustavně zapomínám. Jednou jsem chtěla kostku pracího mýdla, která se mi osvědčila na skvrny. Kupovala jsem ji snad půl roku. Vzpomněla jsem si na to vždy, když jsem přišla s nákupními taškami domů. Ale jednou jsem ji v obchodě uviděla, přinesla ji domů a měla jsem velmi příjemný pocit splněné položky seznamu „Potřebuji zařídit“. Je to nekonečný seznam, z jedné strany odškrtávám, ale z druhé stále něco přibývá. Je fajn, když odškrtnu položku, která na seznamu figurovala už hodně dlouho.

Velkým pokušením jsou pro mě tzv. Venkovské trhy, které se jednou za měsíc konají na náměstí. Je tam tolik dobrých věcí. Čerstvá zelenina, jahody nebo jiné sezónní ovoce, sýry na spoustu způsobů, med a dobroty z něj, koláčky, koření, květiny, mošty, uzeniny, někdy ryby, různé drobné ručně dělané výrobky. Už mám svoje oblíbené prodejce a jejich produkty. Chodím tam ráda nejen kvůli zboží, ale i pro tu atmosféru potkávání se. Sejde se tam spousta lidí z našeho města, pozdravíme se, prohodíme pár slov, usmějeme se na sebe. A prý jsme velmi zodpovědné město, na trzích je plno, i když prší. Stánkaři stojí v pláštěnkách, lidé chodí s deštníky nebo v kapucích, ale přijdou.

Minulou sobotu jsem měla na trzích sraz s kamarádkami. Nechtěla jsem nic kupovat, šla jsem jen na společenskou událost, a tak jsem vzala štěně Fredyho s sebou. Chci, aby si zvykal na můj způsob života a provázel mě všude, kam to půjde. A taky se hodil jako pojistka proti nakupování, protože s pejskem v náručí nemůžu dost dobře utrácet u každého stánku. Splnilo se mi vše, co jsem očekávala. Potkala jsem spoustu známých, s kamarádkami jsme ochutnaly velmi zdravé nefiltrované pivo, ve kterém vitamíny a minerální látky doslova kraulujou ve sklenici, pochlubila se štěňátkem, prostě krásný den. Jen bylo strašlivě horko, takže dcera vzala Fredyho domů a já zůstala. Což byla drobná chybka. Domů jsem donesla dvě láhve moštu, pecen chleba, tašku špekáčků, tvarohové koláčky, kytičku drobných karafiátů, zeleninovou omáčku k masu a sadu ovocných šťáv jako dárek pro švagra k narozeninám. Tašku mi půjčila kamarádka. Díky za to. Tedy za tašku i kamarádky.

Miluji zvířátka

Cítím se jako kojící matka – hodně nevyspale. Moje chlupaté miminko vstává k ránu a potřebuje čurat, a já se snažím ho před akcí vyvést na zahradu. Takové vstávání kolem třetí ráno a pak znovu kolem páté jsou radosti, jejichž krása brzy vyprchá. Navíc je Fredy dost rychlý a stačí udělat loužičku na koberec dřív než já obleču župan. Takže každé velmi, velmi brzké ráno tady mám malou rozcvičku, po které se Fredík zase odebere ke spánku, zatímco já už neusnu, poslouchám, jak dýchá a tiše závidím.

Po několika dnech tohoto režimu už jsem poněkud vláčná a tak mi dcera nabídla, že se o Fredíka v noci postará a já ať jdu spát do ložnice. Bylo to lákavé, tak jsem přijala. Bohužel jsem nemohla usnout, slyšela jsem kostelní zvony ještě o půlnoci. Nicméně pak konečně přišel sladký spánek.

Zapomněla jsem, že sdílíme byt ještě s jedním zvířátkem, které miluje moji přítomnost, zejména v ložnici. Kocour Čičin. Udělala jsem chybu, že jsem se v ložnici zavřela a uvědomila jsem si ji ve chvíli, kdy se pod dveřmi objevila tlapka s drápky a začala škrabat. Rezonující dveře jsou zaručený recept, jak probudit paničku a dát jí najevo, že některé věci se nedělají. S pocitem, že jsem prošla mandlem, jsem otevřela oči a pak i dveře.

Kocourek s nadšením a bez omluvy vlezl dovnitř, stočil se v nohách postele a začal příst, aby dal najevo, že teď teprve jsou věci tak, jak mají být. Bylo 4:21. Hodinu a dvacet čtyři minut před budíkem. Bylo mi dopřáno něco přes čtyři hodiny spánku. Paráda. Protože jsem strašně moc chtěla ještě usnout, samozřejmě jsem už neusnula a přemýšlela jsem, jestli mám make-up dostatečně krycí na to, aby zakryl pytle pod očima, které připomínají tašky s víkendovým nákupem pro čtyřčlennou rodinu. V 5:45 zazvonil budík a přede mnou byl další dlouhý pracovní den.

Miluju zvířátka. Ale jsou chvíle, kdy si tímto citem fakt nejsem tak úplně jistá.

Nejsem líná, jsem nemocná

Sobota ráno

Potřebuji posekat zahradu. Takže celý den koukám na netu na jednu sezónu Sběratelů kostí. Pak už je mi to trapné, tak umyju nádobí, dám prát pračku, uklidím obyvák. Stále potřebuji posekat zahradu, ale už je večer, přece nemůžu obtěžovat sousedy. Další den je neděle, v neděli zásadně nesekám,je to hlučné, nemám ráda, když to dělají jiní, tak to nebudu dělat já. Od pondělka do pátku pracuju od rána do večera, zahrada počká.

Další sobota

Potřebuji posekat zahradu. Ale jedu ke kamarádce, návštěva je plánovaná už dlouho, přeci to neodvolám jen kvůli tomu, že je hezky a tráva roste jako kdybych ji hnojila, což už jsem skutečně dlouho neudělala. Vracím se pozdě odpoledne, to už nemá cenu nic začínat. Další den je neděle, to se opravdu nehodí sekat zahradu. Od pondělí do pátku klasika pracovního nasazení.

Třetí sobota

Potřebuji posekat zahradu. Ta začíná připomínat louku, jaké si pamatuji z dětství, samý květ. Bohužel v pátek pršelo, všechno je mokré a vypadá to, že bude pršet znovu. Zatažené počasí vybízí ke sledování seriálů. Výborně se u toho spí. Trávě se to moc líbí a vyloženě prospívá. Další den je neděle, je hezky, ale je to prostě neděle. Pondělí až pátek práce.

Čtvrtá sobota

Zahrada potřebuje kombajn. V trávě by se schovalo i dítě. Ale je třeba uvařit oběd, uklidit v kuchyni, po obědě siesta... A je horko. Soused seká zahradu. Není to inspirativní, je to otravné. Připomíná mi, že moje louka čeká. Přemýšlím, jestli vůbec půjde posekat naší sekačkou, určenou k údržbě anglických trávníků. Nemám anglický trávník.

V pět odpoledne mě přestane bavit dívat se na reprízu reprízy reprízovaného seriálu z osmdesátých let. Vypnu televizi v polovině repliky hlavního hrdiny. Dojdu pro sekačku a posekám zahradu.

Jedna hodina a 45 minut práce.

Dívám se na další díl něčeho, co je už jsem viděla. Pocit uspokojení je nezměrný. Zahrada vypadá, jako bych ji zametla. Konečně vynikly nádherně rozkvetlé pivoňky, které byly doteď utopené ve vzrostlé trávě. Kdykoli se podívám z okna, je mi nádherně. Nemohla jsem to udělat před měsícem? Nebyla by to taková dřina, trvalo by to kratší dobu, nestresovala bych se celý měsíc myšlenkou, že mám něco udělat a nedělám to. Ale bohužel, tohle se mi stává často. Prý je to nemoc. Jestli ano, mám ji chronickou.

Uběhl týden. Hodně pršelo, ale bylo teplo. Potřebuji posekat zahradu.

Prokrastinace je výrazná a chronická tendence odkládat plnění (většinou administrativních či psychicky náročných) povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu. /zdroj cs.wikipedia.org/

Nový člen rodiny

Dnes je ten dlouho očekávaný den, kdy si přivezu domů pejska. Mám trému jako před zkouškou. Obstojím coby chovatel? Dokážu vychovat ze štěněte dobrého psa, společenského, pohodového, chránícího mě i můj dům? A nechci toho trošku moc? Uvidíme.

Fredík na zahradě ještě ve svém původním "doma"

Ráno pracuji do devíti a pak jedeme s dcerou pro pejska. Je horko, tak jsem ráda, že máme v autě klimu a Fredyho neuvaříme už během dvacetiminutové cesty k nám.

Fredy sedí dceři na klíně, kšírky na bezpečné cestování zůstaly doma, celou cestu povídá a pozoruje okolí. Kromě návštěvy veterináře je to jeho první cesta z domu. Kruhové objezdy se mu nelíbí, někdo s ním háže a on neví, kdo.

A pak jsme konečně doma. Necháme ho očichat si zahradu. Moc jsem chtěla ještě před jeho příjezdem posekat trávu, nepodařilo se. Tak mu prošlapáváme cestičky a on skáče za námi.Nakonec jdeme dovnitř. Pelíšek má z Igorovy deky, ale na to, aby byl na "místě", je ještě brzy. Na jednu stranu je tu spousta nových věcí, na druhou ale je to miminko a brzy přijde únava a místo na pelíšek zalehne k našim nohám. A já využívám chvilku, abych zašla do Zverimexu a koupila obojek.

Samozřejmě nezůstalo jen u obojku. Ale když tam je tolik krásných blbostí. Nejvíc mě dostala kousací housenka, ale zkusila jsem i pár dalších věcí. Prostě nesmím chodit do takových obchodů! Je to jako když někdo ze známých má miminko. Člověk nakupuje hlouposti s nadšením hráče na automatech. Těch věciček je tolik a jsou tak úžasné!

Doma dostal Fredík obojek a housenka se opravdu ukázala jako dobrá volba. Kousal do ní a zjevně si to užíval. A pak unaven všemi novými dojmy opět usnul.

Máme tedy doma nového člena rodiny. Ještě spolu neumíme moc komunikovat, ale to se naučíme. On ještě neumí chodit dělat bobky a loužičky ven, to se doufám taky naučí. Ale zatím jsem pro jistotu koupila velikánskou roli papírových utěrek, protože kdo ví, jak dlouho to bude trvat. Koneckonců papírové utěrky se doma vždycky hodí, ne?

Jsem psí člověk

Spoustu let jsem byla přesvědčená, že bych nemohla mít psa a vlastně jsem  ho ani nechtěla. Moc práce, závazek na dlouho, připadalo mi to moc náročné, kočka chce jídlo a pohladit, ale pejsek je jak malé dítě, které nevyroste.

Pak jsem osaměla ve svém domě a začala se v něm bát. Důvěrně známá místa v noci nabývala hororových podob, starý dům vydával nejrůznější zvuky, které zásadně zněly jako plíživé kroky, když jsem v noci zaslechla ránu, zachumlala jsem se víc do peřin a doufala, že mě tou sekerou vezme  rychle. Ráno jsem zjistila, že mi ze skříňky v kuchyni vypadl pytlík rozinek, který jsem tam večer nepořádně dala. Jednoduše jsem panikařila. Chtělo to nějakého ozubeného hlídače, kocour to opravdu nevytrhne. 

Tak se ke mně dostal Igor a uvedl mě do světa psů. Pětiletý gentleman německého ovčáka, veliký, nádherně ušatý, s tlamou jako krokodýl, ale milý, vychovaný a parádní společník. Ideální pejsek pro mě. 

Ale ze začátku nebylo vše tak ideální. Mé zkušenosti se psy byly nulové, měla jsem strach, že mu ublížím, že přemístěním ke mně bude trpět, že mu musím obstarávat stálou zábavu, aby se nenudil...Strašlivě mě to stresovalo, byla jsem pořád jak na jehlách, jestli dělám věci správně, jestli jsem něco nezanedbala, normální hysterka. Asi po měsíci jsem si zvykla. Chodili jsme denně na procházky, poznávala jsem nová místa v okolí města, ve kterém už žiju čtvrt století, vytáhl mě ven i v případě, že počasí nebylo zrovna ideální, a já nacházela poezii v procházce v mírném mrholení, mlze nebo mrazu, kdy bych dřív spíš zalezla k televizi a prospala den. Otočil si mě kolem prstu. Za piškot šel by světa kraj, a tak jsme cvičili, aby mohl dostat odměnu, schovávala jsem mu piškoty po domě nebo na zahradě a povel "Hledej piškot" patřil rozhodně k velmi oblíbeným. 

Jednou přišel instalatér a když Igor vystrčil hlavu ze dveří, instalatér zůstal stát šest schodů zpátky a počkal, až jsem pejska zavřela v pokoji. Přestala jsem se v domě bát. 

Po půl roce najednou odešel. Projevila se u něj skrytá srdeční vada a během pár dnů mi místo velkého chlupatého přítele zůstaly jen fotky a vzpomínky. Oplakala jsem svou ztrátu a říkala  jsem si, že podruhé už do toho nejdu. Co když mi zase umře, právě když si našeho soužití začnu užívat? 

Týden po Igorově smrti se narodil Wilfred. Maličký tvor připomínající víc krtka než psa, nejmenší z vrhu, ale láska na první pohled. Bylo mu pět hodin, když mi ocucával prst a od té doby jsem pravidelně chodila hladit malého Fredíka, jeho sourozence i sourozence nevlastní, jen o pár týdnů starší. Říkám tomu psí lázně. V pátek přijde Fredík k nám domů a já se budu učit zacházet se psem. Nebude to Igor. Ale Igor otevřel dveře a prošlapal cestu. Díky němu jsem teď nejen kočičí, ale i psí člověk. Jsem prostě pod obojí. 

Jsem kočičí člověk

Jsem kočičí člověk. Obdivuji kočky, jejich samostatnost, svéhlavost, odolnost, pružnost, přítulnost a hebkost. Už asi dvacet let bydlíme s jednou či více představitelkami těchto vlastností. Některé jen prošly, některé byly tak výrazné, že jsou dodnes, i když už dávno loví myši v kočičím nebi, tématem hovorů i vzpomínek.
Velkou kočičí osobností byla Linda. Bílomourovatá pouliční směska, která k nám přišla jako kotě a řekla něco jako "Vy se mi líbíte, s vámi budu bydlet." A zůstala. Bydleli jsme tehdy v centru města v činžovním domě se zahradou. Linda využívala pohodlí našeho bytu i možností zahrady či prostoru před domem podle vlastního uvážení. Byt byl přízemní a když byla doma, nechávali jsme pootevřené okno, takže mohla kdykoli ven i dovnitř. Ráda se nechávala hladit a byla takovým hostujícím členem rodiny.  Díky ní jsem také poprvé vytočila číslo 150.
Vracela jsem se z práce a před naším domem se zastavovali lidé a pozorovali kočku, jak sedí ve výšce dvou a půl pater v okapové rýně a strašně mňouká. Občas také hrábla packou dolů jakoby do prázdna, vypadalo to, že je zoufalá a neví si rady. Domnívala jsem se, že střecha je pro ni příliš hladká, takže nemůže zpět, ať už se tam dostala jakkoli. Bála jsem se, aby nezkusila skočit, asfaltový povrch před domem rozhodně nebyl měkkým doskočištěm. Mezitím se počet pozorovatelů na ulici docela rozrůstal a Linda, zřejmě potěšena publikem, vydávala skutečně srdcervoucí zvuky. Šla jsem tedy domů a vyhledala číslo na hasiče, které bylo jiné než to nouzové 150. Telefon zvedl nějaký přívětivý pán, kterému jsem vysvětlila, že nikde nehoří, že bych jen potřebovala žebřík a ulovit kočku na střeše. Pán mi řekl, že výjezdy musí koordinovat s jinou stanicí a že mám zavolat 150. To mi přišlo úplně příšerné, 150 je číslo, které jsem vždy spojovala s plameny šlehajícími do výšky, a teď jsem ho měla vytočit kvůli kočce? Srdce jsem měla až v krku, vytočila jsem 150 a první, co jsem řekla, bylo něco jako "nehoří, já jen volám kvůli kočce", abych snad nedejbože nespustila nějakou rychlou akci, hasiče sjíždějící po tyči a tak podobně. Trpělivě mě vyslechli a řekli, že pošlou auto s žebříkem. Skutečně, asi za 15 minut přijeli. To byla pro naši ulici úžasná atrakce, lidé stáli a pozorovali dění, kočka chvílemi vydávala své zoufalé zvuky a chvílemi pozorovala okolí, motor žebříku se rozhučel a odvážný požárník vystoupal nahoru, aby chytil tu naši potvoru. Ovšem ve chvíli, kdy k ní natáhl ruce, kočka se zděšeným mňouknutím vyletěla po střeše k okýnku a zmizela na půdě. A já si rázem připadala jako ten největší pitomec pod sluncem. Naštěstí hasiči byli laskaví, jen si zapsali mé jméno, nechtěli po mně žádnou platbu, odjeli a ulice se zase uklidnila. Večer si Linda přišla pro večeři jako normálně a rozhodně nevypadala jako někdo, kvůli němuž byly v pohotovosti požární sbory a občané města.