Bába z ledu

Před nějakou dobou jsem viděla český film, ve kterém starší paní začala plavat ve studené vodě zimní řeky a nezabilo ji to, ba právě naopak. Zaujalo mě to, zdravotní benefity otužování jsou neoddiskutovatelné, dělám s lidmi a v podzimně-zimním období na mě naprská kdekdo kdeco. Nicméně představa vstupu do chladných vod při venkovní teplotě pod 25 stupňů Celsia mi přišla děsivá.

Letos na konci léta jsem o dovolené začala chodit plavat do krásného rybníka nejen v odpoledních hodinách, kdy teploměr stoupal silně nad 20, ale i po ránu, kdy se nad hladinou houpaly mlhy a vůkol nebyla živá duše nejen ve vodě, ale ani na břehu. Bylo to osvěžující a nadchlo mě to natolik, že jsem v koupání pokračovala i po návratu domů v blízkém jezírku. Obden, bez ohledu na počasí. I zjistila jsem, že musím okolí připadat jako blázen z následujících důvodů:

• okolo sedí rybáři ve třech vaťácích a já lezu do vody
• pokaždé překonávám sama sebe a vyplavuje se tolik endorfinu, že se ve vodě nahlas směju
• prší a já jsem v plavkách
• zajímá mě, kolik má voda stupňů, tak si dávám teploměr na záda pod plavky (jediný, co jsem našla, visel v předsíni na zdi)
• na hlavě mám čepičku, ve které vypadám jako kokosový ořech
• většinou to spojuji s vycházkou se psem, takže jsem ve svém elegantním psím oděvu - špinavé zablácené tepláky a bunda s roztomilými otisky blátivých tlapek

Jsem ráda, že v poslední době už u jezírka nikdo nebývá, alespoň se nikdo nesnaží volat místní psychiatrickou léčebnu. On tam stejně není signál.
Přes vše výše zmíněné je to zábava. Nevím, jak dlouho to vydržím, ale při poslední koupeli voda 9 stupňů, vzduch 9 stupňů, a pořád to šlo. Takže nazdar na vánoce u Vltavy :-)

Procházky se psem - houby

Chodím se svými psy na procházky. Chodím téměř denně, protože pokud nejdu, Fredy, můj hlídač, miláček a pěkný hajzlík německý ovčák mi dá jasně najevo, co si myslí o válení se na gauči, sledování filmů, čtení knížek, prostě o mých zlozvycích obecně. Takže jdu.
Procházka v lese je nádherná relaxace. Pozoruji změny kolem sebe v různých ročních obdobích a kochám se.

Až jednou, jen náhodou a bez úmyslu, uvidím vedle naší oblíbené pěšiny houbu. A co hůř, houbu jedlou. Tímto okamžikem je veškerá relaxace, pohoda a nirvána pryč. Proč? Protože od té chvíle nejdu na procházku se psem, ale houbařím.

Nejsem žádný znalec hub, poznám jen několik jedlých druhů, a některé jen po ochutnání, ale houby jako okrasa lesního porostu se mi moc líbí a fakt, že mi mohou zajistit i skvělou večeři, je prostě bonus. Takže od okamžiku, kdy uvidím klobouk první jedlé houby, jsem ztracená. Už nevnímám les. jeho proměny a zvuky, už nemedituji a nerelaxuji. Jsem na honbě za chutnou večeří. Jsem sběrač s probuzenými dávnými pudy najít, sebrat, uvařit a sníst. Ostatní postavy, míhající se mezi stromy, jsou odporní konkurenti, kteří, mít oštěp, potkali by svůj osud. To samozřejmě těžce přeháním, ale houby jsou houby.

Letos mě houbové delirium potkalo asi před dvěma týdny na procházce s Elinkou. Nic zlého netušíc zahleděla jsem se do podrostu, a co to tam sedí v listí? Babka. A vedle druhá. A nedaleko třetí. Tím pro mě procházka skončila. Elinčino vodítko jsem si připnula na opasek, vytáhla pytlíček, normálně určený na exkrementy, a dala se do sbírání. Během krátké doby byl pytlík plný, já šťastná a i Elinka asi  spokojená, protože kvůli mé vášni jsem byla ochotna sejít z naší obvyklé cesty a prodírat se houštím, plným atraktivních a neobvyklých pachů.

Od té doby mám za sebou několik procházek, kdy jsem potkala nějakou tu houbu, krásnou dovolenou spojenou s houbařením, pytlík sušených hub a jeden houbový oběd. Na mrazáku čeká ještě jedna porce. Pro letošní rok stačí. Zase se dívám do korun stromů, poslouchám chrastění lesní zvěře v listí a dýchám zhluboka. Už se nedívám dolů. Nebo jen trošičku. Jeden rychlý pohled. Protože co kdyby tam byl praváček? Nebo pár hezkých babek? Kdy napadne sníh?

Ospalé nedělní ráno

 Když říkám ospalé, míním tím ráno, které jednou za čas velmi potřebuji. Vypadá asi takto:

• vzbudím se někdy mezi čtvrtou a pátou hodinou. Okamžitě po probuzení jsem naštvaná, protože nemusím vstávat a souhlasím s pohádkou, která tvrdí, že spánek je to nejsladší. Pohádka tvrdí, že nejsladší je spravedlivý spánek,ale nevím, co to je, leda by tím mysleli protiklad nespravedlivého probuzení ve čtyři.
• převaluji se na posteli a přemýšlím, jestli vstát a jít něco dělat (fuj představa) nebo se dál válet a myslet na tu spoustu věcí, která by se dala v tomto čase udělat - vysát podlahy, umýt koupelnu, dát prát prádlo, natřít rám dveří, konečně ušít záclonu...nedávno jsem si nechala zrekonstuovat chodbu a zbyla spousta drobných věcí, které je třeba dodělat, které vesele odkládám den po dni. 
• přečtu si na mobilu  zprávy na internetu a kouknu na několik více či méně zábavných videí tamtéž. Po chvíli zjistím, že procházím pořád tytéž zprávy, že všechny servery uveřejňují totéž nebo skoro totéž, takže se začtu do nějakého článku na Osel.cz  (Objective Source E-Learning), kde se něco dozvím o dinosaurech, astronomických objevech a jiných záležitostech a trošku se po ránu vzdělám.
• Fredy z chodby poštěkává, protože má jakýsi radar na to, jestli spím nebo jsem vzhůru
• Čičin mi neustále šťouchá do ruky, abych ho hladila, čímž mi znemožňuje pohodlně ovládat mobil
• mezi půl šestou a šestou to vzdám a jdeme venčit před dům a já jen doufám, že na svahu naproti nebudou - kočky a jiná atraktivní zvířata, lidé, startující auta a podobně. Nebo nejhorší varianta - člověk plus venčený pes. Moji miláčkové považují za svou povinnost okomentovat výše zmíněné velmi hlasitým štěkotem, Fredyho baryton se mísí s Elinčiným uširvoucím sopránem doplněným u zvlášť vzrušujících objektů i něčím jako vytím fistulí. Vše je jistě s nadšením přijímáno sladce spícími spoluobčany (proto se snažím venčit až po šesté, aby mě někdo nepřišel uzavraždit ještě v pyžamu). Pokud pejsánkové nic zajímavého nevidí a neslyší, v klidu se odeberou domů trošku se ještě donynat.
• udělám si snídani a jdu se pro změnu válet do obyváku
• psi se uvelebí dle své chuti a konzumují pohodu nedělního rána
• čtu noviny a usnu
• koukám na nějaký film a usnu
• je čas oběda

Nepodaří se mi to často, ale pokud ano, ukončí ospalé nedělní ráno (někdy i sobotní, je to jedno, vypadá to podobně) Fredy, protože kolem jedné odpoledne je toho válení akorát tak dost a je třeba poznávat svět, zkontrolovat nové pachy a ujít nějaké kilometry. Takže začne poštěkávat nepříjemným vysokým hláskem (na skoro padesátikilového psa neuvěřitelně vysokým) a jasně naznačovat, že se jde ven. A tak se jde ven.