Od té doby, co mám pejska, jsem jako
mladá matka, která má své první miminko. Jedním z projevů je i
to, že mám mobil plný fotek svého drahého chlupatého miminka.
Fredíček zepředu, Fredíček zezadu, na sněhu, blátě, na cestě
na procházce, ležící, spící, zdaleka i zblízka. Když procházím své fotky v
telefonu, v podstatě jsou to jen tři skupiny – krajina na našich
procházkách, Fredík na našich procházkách, a pak fotky účelové,
dělané kvůli mé práci.
Naštěstí jsem se už, alespoň
částečně, dostala z fáze „Podívejte se na fotečku Fredíčka,
jak mu to tady sluší“, která musela být značně otravná pro
všechny v mé blízkosti, případně „A tady mám video, jak si
hraje s miskou.“ (Následuje deset minut dosti jednotvárného
rachotu misky na dlaždicích a Fredyho, jak ji kouše, posouvá a
všelijak jinak vytváří dosti nesnesitelné zvuky, podobné
polystyrénu na skle.) Chápu, proč někteří přecházeli chodník
na druhou stranu ulice, když mě viděli.
Teď už jsem ve fázi, kdy jen napjatě čekám na výzvu
„A jakpak už ten tvůj pejsek vyrostl, to už musí být kus psa“,
která je pak následována zevrubným popisem vzhledu, váhy a
chování mého roztomilého puberťáka. Asi tak po dvaceti minutách
každý postižený lituje, že se o mém pejskovi zmínil, nechce
slyšet žádné další podrobnosti a dojde k závěru, že svět by
byl mnohem lepší bez psů, a zejména bez jejich majitelů. Chce
začít rozpravu o něčem úplně jiném, v podstatě o čemkoli,
kde hlavní roli nehraje pes, jeho život, denní režim, výchovné
úspěchy i selhání, prostě cokoli bezpsího. Bohužel mám ještě
kočku.
Kocourovy interakce se psem se pak
snadno mohou stát oslím můstkem k dalším podrobnostem z psího
života. Myslím, že jsem společník dost na houby.
Ještě že
většina lidí z mého okolí je buď ohromně tolerantní a nebo
mají taky pejska.
Žádné komentáře:
Okomentovat