Viděla jsem padat hvězdu.
 |
| Obrázek s textem nesouvisí, prostě jsem neměla žádnou fotku hvězdné oblohy a Fredíček je model, no ne? |
Tedy samozřejmě to nebyla hvězda, to
je jasné, ale říká se to a mně se to tak líbí. I vzpomněla
jsem si, že bych si měla něco přát. A tady nastal problém.
Nejprve mě napadlo – abych byla zdravá. Jenže já za prvé
nejsem nemocná (tedy až na opotřebení úměrné věku) a za
druhé, je to sobecké, myslet jen na sebe. Takže – aby byli
zdraví všichni, které mám ráda. Ovšem co ti, které ráda nemám
nebo je prostě neznám. Jak ti k tomu přijdou? Pak mě napadl
světový mír. Samozřejmě je to úžasná myšlenka, ale trošku
velká na jednu padající hvězdu nijak oslnivé velikosti. Tak co s
tím přáním? Řekla jsem si tedy, že budu sobecká. Co bych
opravdu chtěla? Nic filozofického, nic abstraktního, nic
nemožného, prostě něco normálního. Fredy si čuchal na okraji
cesty, kolem ani živáčka, nádherná hvězdná obloha nade mnou a
já nemohla vymyslet, co bych si přála.
Zkrátím to, nevymyslela jsem nic.
Takže hvězda přišla vniveč.
P.S. Ne že by se mi nic nehodilo.
Třeba milión na účtu by se šiknul. Ale ten mi hvězda nedá,
takže se bez něho budu muset obejít. Nakonec jsem zkonstatovala, že jsem divná
a prostě jen koukala na hvězdy.
Žádné komentáře:
Okomentovat