Bába z ledu

Před nějakou dobou jsem viděla český film, ve kterém starší paní začala plavat ve studené vodě zimní řeky a nezabilo ji to, ba právě naopak. Zaujalo mě to, zdravotní benefity otužování jsou neoddiskutovatelné, dělám s lidmi a v podzimně-zimním období na mě naprská kdekdo kdeco. Nicméně představa vstupu do chladných vod při venkovní teplotě pod 25 stupňů Celsia mi přišla děsivá.

Letos na konci léta jsem o dovolené začala chodit plavat do krásného rybníka nejen v odpoledních hodinách, kdy teploměr stoupal silně nad 20, ale i po ránu, kdy se nad hladinou houpaly mlhy a vůkol nebyla živá duše nejen ve vodě, ale ani na břehu. Bylo to osvěžující a nadchlo mě to natolik, že jsem v koupání pokračovala i po návratu domů v blízkém jezírku. Obden, bez ohledu na počasí. I zjistila jsem, že musím okolí připadat jako blázen z následujících důvodů:

• okolo sedí rybáři ve třech vaťácích a já lezu do vody
• pokaždé překonávám sama sebe a vyplavuje se tolik endorfinu, že se ve vodě nahlas směju
• prší a já jsem v plavkách
• zajímá mě, kolik má voda stupňů, tak si dávám teploměr na záda pod plavky (jediný, co jsem našla, visel v předsíni na zdi)
• na hlavě mám čepičku, ve které vypadám jako kokosový ořech
• většinou to spojuji s vycházkou se psem, takže jsem ve svém elegantním psím oděvu - špinavé zablácené tepláky a bunda s roztomilými otisky blátivých tlapek

Jsem ráda, že v poslední době už u jezírka nikdo nebývá, alespoň se nikdo nesnaží volat místní psychiatrickou léčebnu. On tam stejně není signál.
Přes vše výše zmíněné je to zábava. Nevím, jak dlouho to vydržím, ale při poslední koupeli voda 9 stupňů, vzduch 9 stupňů, a pořád to šlo. Takže nazdar na vánoce u Vltavy :-)