Podzimní procházky, když se den vydaří, jsou neuvěřitelné. Barvy lesů kolem jsou nádherné až kýčovitě a mobil se mi plní modro-zeleno-červeno-zlatými fotkami keřů, stromů a luk, s nevyhnutelným modelem Fredym v popředí, pozadí nebo jako šmouha přes celý obrázek.
Občas bych si ale ráda udělala fotku, kde není hlavním objektem můj pes. S Elinkou není problém, tu si přitáhnu k sobě, jednou nohou se postavím na vodítko a problém vyřešen. S Fredym je to horší. Nevím, co se mu v té hlavince děje, ale jakmile vytáhnu mobil a zaměřím čočku na něco malebného, šup, a už tam pózuje chlupaté stvoření a má pohled s jasným podtextem - já jsem nejkrásnější, nevím, co bys chtěla fotit jiného.
Kolem našich cest jsou často krásné zelené polštářky různých mechů, kypré a huňaté vedle nízkých, pokrývajícíh kameny a kořeny stromů, fascinující nejen vzhledem, ale i svými jmény. Posuďte sami, není to oslava českého jazyka? Dvojhrotec chvostnantý, paprutka nicí, křivonožka zprohýbaná, čtyřzoubek průzračný a spousta dalších. Ne že bych uměla mechy rozpoznat, tak daleko moje ambice nesahají, jen jsem si chtěla udělat pěknou fotku. A tady jsem narazila na svého narcistického modela. Takže záměr trošku nevyšel, ale tlapky má úžasné, že?
Žádné komentáře:
Okomentovat