Procházky se psem - houby

Chodím se svými psy na procházky. Chodím téměř denně, protože pokud nejdu, Fredy, můj hlídač, miláček a pěkný hajzlík německý ovčák mi dá jasně najevo, co si myslí o válení se na gauči, sledování filmů, čtení knížek, prostě o mých zlozvycích obecně. Takže jdu.
Procházka v lese je nádherná relaxace. Pozoruji změny kolem sebe v různých ročních obdobích a kochám se.

Až jednou, jen náhodou a bez úmyslu, uvidím vedle naší oblíbené pěšiny houbu. A co hůř, houbu jedlou. Tímto okamžikem je veškerá relaxace, pohoda a nirvána pryč. Proč? Protože od té chvíle nejdu na procházku se psem, ale houbařím.

Nejsem žádný znalec hub, poznám jen několik jedlých druhů, a některé jen po ochutnání, ale houby jako okrasa lesního porostu se mi moc líbí a fakt, že mi mohou zajistit i skvělou večeři, je prostě bonus. Takže od okamžiku, kdy uvidím klobouk první jedlé houby, jsem ztracená. Už nevnímám les. jeho proměny a zvuky, už nemedituji a nerelaxuji. Jsem na honbě za chutnou večeří. Jsem sběrač s probuzenými dávnými pudy najít, sebrat, uvařit a sníst. Ostatní postavy, míhající se mezi stromy, jsou odporní konkurenti, kteří, mít oštěp, potkali by svůj osud. To samozřejmě těžce přeháním, ale houby jsou houby.

Letos mě houbové delirium potkalo asi před dvěma týdny na procházce s Elinkou. Nic zlého netušíc zahleděla jsem se do podrostu, a co to tam sedí v listí? Babka. A vedle druhá. A nedaleko třetí. Tím pro mě procházka skončila. Elinčino vodítko jsem si připnula na opasek, vytáhla pytlíček, normálně určený na exkrementy, a dala se do sbírání. Během krátké doby byl pytlík plný, já šťastná a i Elinka asi  spokojená, protože kvůli mé vášni jsem byla ochotna sejít z naší obvyklé cesty a prodírat se houštím, plným atraktivních a neobvyklých pachů.

Od té doby mám za sebou několik procházek, kdy jsem potkala nějakou tu houbu, krásnou dovolenou spojenou s houbařením, pytlík sušených hub a jeden houbový oběd. Na mrazáku čeká ještě jedna porce. Pro letošní rok stačí. Zase se dívám do korun stromů, poslouchám chrastění lesní zvěře v listí a dýchám zhluboka. Už se nedívám dolů. Nebo jen trošičku. Jeden rychlý pohled. Protože co kdyby tam byl praváček? Nebo pár hezkých babek? Kdy napadne sníh?

Ospalé nedělní ráno

 Když říkám ospalé, míním tím ráno, které jednou za čas velmi potřebuji. Vypadá asi takto:

• vzbudím se někdy mezi čtvrtou a pátou hodinou. Okamžitě po probuzení jsem naštvaná, protože nemusím vstávat a souhlasím s pohádkou, která tvrdí, že spánek je to nejsladší. Pohádka tvrdí, že nejsladší je spravedlivý spánek,ale nevím, co to je, leda by tím mysleli protiklad nespravedlivého probuzení ve čtyři.
• převaluji se na posteli a přemýšlím, jestli vstát a jít něco dělat (fuj představa) nebo se dál válet a myslet na tu spoustu věcí, která by se dala v tomto čase udělat - vysát podlahy, umýt koupelnu, dát prát prádlo, natřít rám dveří, konečně ušít záclonu...nedávno jsem si nechala zrekonstuovat chodbu a zbyla spousta drobných věcí, které je třeba dodělat, které vesele odkládám den po dni. 
• přečtu si na mobilu  zprávy na internetu a kouknu na několik více či méně zábavných videí tamtéž. Po chvíli zjistím, že procházím pořád tytéž zprávy, že všechny servery uveřejňují totéž nebo skoro totéž, takže se začtu do nějakého článku na Osel.cz  (Objective Source E-Learning), kde se něco dozvím o dinosaurech, astronomických objevech a jiných záležitostech a trošku se po ránu vzdělám.
• Fredy z chodby poštěkává, protože má jakýsi radar na to, jestli spím nebo jsem vzhůru
• Čičin mi neustále šťouchá do ruky, abych ho hladila, čímž mi znemožňuje pohodlně ovládat mobil
• mezi půl šestou a šestou to vzdám a jdeme venčit před dům a já jen doufám, že na svahu naproti nebudou - kočky a jiná atraktivní zvířata, lidé, startující auta a podobně. Nebo nejhorší varianta - člověk plus venčený pes. Moji miláčkové považují za svou povinnost okomentovat výše zmíněné velmi hlasitým štěkotem, Fredyho baryton se mísí s Elinčiným uširvoucím sopránem doplněným u zvlášť vzrušujících objektů i něčím jako vytím fistulí. Vše je jistě s nadšením přijímáno sladce spícími spoluobčany (proto se snažím venčit až po šesté, aby mě někdo nepřišel uzavraždit ještě v pyžamu). Pokud pejsánkové nic zajímavého nevidí a neslyší, v klidu se odeberou domů trošku se ještě donynat.
• udělám si snídani a jdu se pro změnu válet do obyváku
• psi se uvelebí dle své chuti a konzumují pohodu nedělního rána
• čtu noviny a usnu
• koukám na nějaký film a usnu
• je čas oběda

Nepodaří se mi to často, ale pokud ano, ukončí ospalé nedělní ráno (někdy i sobotní, je to jedno, vypadá to podobně) Fredy, protože kolem jedné odpoledne je toho válení akorát tak dost a je třeba poznávat svět, zkontrolovat nové pachy a ujít nějaké kilometry. Takže začne poštěkávat nepříjemným vysokým hláskem (na skoro padesátikilového psa neuvěřitelně vysokým) a jasně naznačovat, že se jde ven. A tak se jde ven.

Musím se naučit francouzsky

Saint Malo

Domluvím se plynně anglicky, slušně rusky a polsky, rozumím trochu německy a učím se španělsky. Slovensky jaksi samořejmě, to ani nepočítám. Ale je to málo. Letos jsme totiž jely s dcerami na dovolenou do Francie. Vybrala jsem Saint Malo. A toto je první den.

7:20 Letadlo z Prahy nás dopravilo do Paříže

4 hodiny čekání na vlak do St Malo

13:00 Sedíme ve vlaku, odjezd za dvě minuty. Sedíme a sedíme a sedíme... Pak se ozve nějaké hlášení ve francouzštině. Mesdames et messieurs, bla bla bla, merci. Výborně. Sedíme dál. Další hlášení. Mesdames et messieurs, bla bla bla bla, merci. Naštěsí máme přívětivé spolucestující, kteří vládnou aspoň malinko angličtinou, takže se dozvídáme, že na trati je nehoda a že se hledá jiná cesta pro naši soupravu. A čekáme a čekáme.

pohled z vlaku někde uprostřed Francie

15:00 Jdeme se informovat k posádce vlaku, jedna průvodčí umí anglicky, hurá. Prý budeme stát ještě asi hodinu nebo dvě. Spousta cestujících stojí na nástupišti a debatují, někteří kouří. Taková nervozní pohoda. S jednou dcerou tedy jdeme do nádražní haly koupit jídlo a vodu. Nejsme samy, ale najednou nějaké hlášení Mesdames....merci a naši spolucestující se dávají do běhu. Protože nevíme, co se děje, nakoupíme a pospícháme k vlaku. Z vrcholu jezdících schodů vidíme, že na nástupišti už není nikdo. Dost nám zatrne, doběhneme k otevřeným dvěřím vlaku a po několika krocích v chodbičce se dveře zavřou a vlak se rozjede. Udělá se mi špatně. Na našich místech sedí druhá dcera pěkně nervozní, já silně zatoužím po panáku. Spraví to pytel brambůrků, sežraný najednou. Jedeme asi půl hodiny a zastavíme pod nějakým mostem. A zase stojíme, zase Mesdames et messieurs, bla bla bla, merci. Stojíme a stojíme. Po dlouhé dlouhé době se rozjedeme doprostřed polí. A zase stojíme. Po další hodině se znovu rozjedeme. Zpět na Paříž. Mesdames et messieurs, …... Spolucestující nás informují, že hledáme jinou cestu, takže jedeme zpět a pak jinudy.

noční Intra Muros z okna našeho bytu

Asi 20:00 Konečně jedeme plynule. První zastávka na naší původní trase, Le Mans, a pak už to jde. Mesdames et messieurs, bla bla, St Malo, bla bla, St Malo, bla bla, merci. Zoufale koukáme na spolucestující, máme jet do Rennés a pak přestoupit na St Malo. Opět hurá.

Celou dobu si vyměňuji sms s ubytovatelkou, která nás má čekat v apartmánu. Neumí anglicky, tak píšu co nejjednodušeji. Snad si to pomocí Googlu přeloží. Já si překládám její odpovědi.

22:00 St Malo. Hurá hurá hurá.

22:30 Jsme v Intra Muros v nádherném kamenném historickém domě a domlouváme se s ubytovateli. Neumí ani slovo anglicky, tak je to sranda, ale kde je vůle, tam se dílo podaří. Jsme v St Malo a máme svoje postele.

Musím se naučit francouzsky.

Jeden splněný sen

Před spoustou let měla moje maminka na dovolené knížku Geralda Durrella Zoo v kufru. Smála se u ní nahlas, takže když ji dočetla, chtěla jsem ji i já a jako spousty jiného dovolenkového čtení zhtla jsem ji na jeden zátah. Smála jsem se taky. Pak jsem zjistila, že je jeho knížek víc. Byla jsem zaháčkována na celý život, jen mi nějak nedocházelo, že to není jen zábavná literatura, ale že to všechno opravdu existuje a že někde daleko je skutečná zoo se skutečnými zvířaty.

Stejně, cestování na západ od našich hranic bylo velmi obtížné, a taky jsem byla malá holka. Pak vysoká škola, 89. rok, manžel, děti, hypotéka. S příchodem internetu do domu jsem začala hledat informace o Jersey, a občas se dívala na obrázky z webkamery namířené na nábřeží v Saint Helier, hlavním městě ostrova Jersey. Pořád mi to všechno přišlo trošku jako sci-fi. Ale pomalu se zrodil sen vidět jednou všechno na vlastní oči.

Je ale hrozně nebezpečné říkat si „jednou“. Protože vždycky je něco důležitějšího, co sen odsune dál do budoucnosti. A tak jsem koukala na trhané obrázky z webkamery, stavěla na poličce řadu z různobarevných hřbetů Durrellových knížek nejprve v češtině a pak i v angličtině a pořád si říkala „jednou“.

Potom umřel můj muž a já si pomalu začala uvědomovat, že „jednou“ může být taky „nikdy“. A loni v říjnu jsem si řekla „teď“. Sedla jsem na internet a dala se do práce.

Jersey je ostrov. Jedna z možností, jak se dostat na ostrov, je loď. Loď jede například i z Francie. Saint-Malo, historický přístav na pobřeží Bretaně. Saint-Malo, které si pamatuju z filmu o korzárech s fakt krásným hlavním hrdinou. Takže bude to Saint-Malo. Pak trajekt do Saint Helier. A pak konečně zoo.

Sny se mají plnit. Nejen o vánocích. U mně to bylo v září. A teď je čas na nové sny.

Vezmi pytel na procházku

Lidi dneska, no děs!! Dneska někdo neznámý ranil mou pýchu a překazil mi možnost morálně se povyšovat nad své okolí.

Jak je asi z mých příspěvků jasné, jsem pejskařka. Šťastná majitelka dvou chlupatých společníků, kteří dělají můj život lepší i horší.

Takže chodíme na procházky. Máme své oblíbené trasy, v závislosti na tom, kolik volného času mám. V poslední době, i kvůli velkým vedrům, dáváme přednost blízkosti vody. Není jednoduché najít místo, kde by se psi mohli smočit, tak chodíme kolem potoka, kde nějaké dobré duše postavily přehrady, držící slušnou hladinu vody i v této vyschlé době. A u jedné takové přehrady jsme to viděli.

Krásné místo, přiměřeně daleko od nejbližšího trvalého osídlení, tekoucí voda, romantické zákoutí. Jako stvořené pro veselé večírky u ohýnku. A když už se vypije víc, než je zdrávo, je zde příhodné křoví nebo voda, která všechno bere. Chodíme kolem dost často, abychom mohli pozorovat, že je to místo oblíbené a navštěvované. Až jednou jsme přišli a zjistili, že někdo svou party trošku nezvládl. Respektive úklid po ní. Musela to být dosti epická party, soudě podle kupy vypitých plastových lahví od piva a skleněných od něčeho tvrdšího. Jako, nic proti. Jak jsem zmínila výše, je to místo jako stvořené pro tento typ zábavy.

Když to tam bylo již třetí den, na další procházku jsem se vybavila velkým pytlem a gumovou rukavicí a plastový odpad naházela do pytle s úmyslem donést to do civilizace a hodit do separovaného odpadu. Jenže jsem podcenila svůj psí doprovod. Právě když jsem skončila a chtěla si srovnat psy do naší pochodové formace - Elinka na pružném vodítku u mého pasu, Fredyho vodítko kolem krku, batoh na záda, přišla skupinka lidí a psů, evidentně také toužících dopřát pejskům osvěžení vodou z potoka. Fredy není zrovna přátelsky naložen vůči neznámým psům a Elina štěká jak šílená jen z toho důvodu, že si nesmí očuchat každého, kdo se kolem mihne. Držela jsem je oba nakrátko, než přešli kolem nás, ale pot kapající mi z čela do očí mi jasně ukázal, že si nemůžu dovolit jít domů s pytlem v ruce a dvěma psy s sebou. Nechala jsem tedy pytel na místě a slíbila si, že se pro něj vrátím, až půjdu jen s jedním z mých nezvedenců. Pro různé důvody uběhly další tři dny, než jsem to uskutečnila.

Přišli jsme na místo a ejhle - pytel nikde, lahve nikde, u lavičky úhledně složené větve na oheň, idylka.
Hrůza, lidi, co se to stalo? Někdo mě připravil o spáchání dobrého skutku!!! Zklamání bylo veliké. Žádná morální nadřazenost, žádný pocit zadostiučinění. Ach jo. Zase den na draka.

Jak se Fredík zamiloval

Fredíček se zamiloval.

Na tom by nebylo nic zvláštního, dělá to, kdykoli vidí nějakou fenku, dokonce se na ulici otáčí i po fenkách lidského rodu, prostě ženský princip ho velice zajímá a na cvičáku zcela zbavuje koncentrace. Ne že by se jinak nějak obzvlášť koncentroval, ale když je na blízku fenka, je to prostě horší.

I byli jsme na návštěvě u kamarádky se spoustou psů ženského pohlaví, a co čert nechtěl, jedna zrovna hárala. Fredíkovi velmi voněla, naneštěstí on byl ve výběhu a ona mimo něj, takže se jen toužebně očichávali a nic z toho nebylo. Jsme my dvě s kamarádkou bestie nepřející a této mladé lásce jsme skutečně nepřály. Konečně, fenečka byla ještě pod zákonem, nebyl jí ani rok, pedofil jeden fredíkovitý.

Jenže zákon nezákon, byla to láska na první pohled a Fredy to prožíval velmi těžce. Nejprve doma naznačoval, že chce do garáže, protože tam je auto a tím se jede za jeho vyvolenou. Pak nechtěl večeřet. Potom vyl za brankou. Zavolala jsem ho domů, tak brečel v kuchyni. Zhasla jsem a zavelela "Spinkat", náš každovečerní povel. Možná víc pro mě než pro něj. Po nějaké době toho kníkání a poštěkávání nechal a já slastně usnula. O půlnoci si zřejmě znovu vzpomněl na svou křivdu a začal vyštěkávat a pískat. Zařvala jsem "Spinkat", tak toho po chvíli nechal. Usnula jsem. Ve tři začal znovu. Říkala jsem si, že třeba pro samou lásku zapomněl na jiné základní potřeby a nechala ho vyvenčit. Po návratu domů opět brečel. Hodinu a půl!!! O půl páté i mé životem okoralé srdce změklo a dovolila jsem mu přemístit se vedle mé postele, aby se mohl podělit o své hoře a zmařenou lásku. Pak už spal až do rána.

Já takové štěstí neměla a usnula až po nějaké době. Ovšem na rozdíl od svého pejska jsem nemohla ráno vylehávat a v sedm jsem už byla pěkně nastoupená v učebně za stolem a vydělávala tvrdou českou korunu. Miláček se může zamilovávat, ale na granule a maso mu musím vydělat já.

O psech, lidech a módě

Kdysi dávno, kdy v naší domácnosti žily jenom kočky, nosila jsem oblečení, jaké jsem chtěla, podle nálady, roční doby, příležitosti nebo momentálních hodnot váhy a míry v pase. Od té doby se mnohé změnilo.

Šťastné štěně

Když jsem vpadla do společenství lidí a psů, pochopila jsem rychle, že některé druhy oblečení jsou prostě v blízkosti psa totálně nevhodné. Například silonky za 50,-Kč na mně jednou vydržely přesně tři minuty, než se můj pejsek přišel přivítat, neb mě ty tři minuty neviděl. Jeden radostný skok, tlapky dopadly na stehno pokryté pavučinkovou látkou a bylo vymalováno. Když jsem se převlékla, už jsem si dávala dobrý pozor, aby můj drahoušek nebyl v dosahu.

Netopýr křížený s králíkem

V určitém období jsem jezdila ke kamarádce za štěňátky. Machlat se s těmi roztomilými klubíčky má úžasný terapeutický efekt, ale má to i vedlejší účinky. Dokud jsou maličcí a sotva vidí, nejhorší, co by člověka mohlo potkat, je nějaká ta počůraná nohavice, ale to je dost vzácné, psí maminka se pravidelně stará o hygienu svých drobečků a člověk může být celkem v pohodě. Ale pak nastane období přikrmování, a tvorečkové ještě neví, že ta hmota se musí polknout, i když neteče tak lehce jako mámino mlíko. Takže se ze začátku krmí z ruky, a protože jsou to neposedové, záhy je kaše nejen na rukou hodného člověka a na tlamičce těch miláčků, ale i na jejich kožíšku, tlapkách a na našich kalhotách, botách či ponožkách, prostě na všem, k čemu se ta roztomilá zvířátka dostanou. Nu, a pejskové rostou, objeví nádheru skákání, příjemnou konzistenci bláta a hrací možnosti hlíny, a je to jasné. Jakýkoli kontakt s nimi vede k tomu, že ve výsledku vypadáte jako někdo, kdo usilovně pracoval na zahradě, ale není zrovna šikovný a blátem se obhodil i na zádech. Podobně pak člověk vyhlíží i po cvičení a následné procházce po cvičáku, protože je-li v oblasti jednoho kilometru čtverečného jedna jediná kaluž, pejsáci se v ní vymáchají a pak jdou o tomto fantastickém přírodním úkazu referovat svým páníčkům, pokud možno co nejvíc kontaktně, aby nám nebylo líto, že jsme si taky nelehli břichem do bláta.

Bohužel po cvičáku mnozí musíme ještě honem něco nakoupit a nemáme kde se před tím uvést do civilizovaného stavu. Takže všichni už máme zkušenost s nákupem provázeným znechucenými pohledy jiných, značně čistších zákazníků, případně už od vchodu se za námi "nenápadně" plíží člen ochranky, protože vypadáme jako někdo, kdo jde nakoupit za pět prstů krabičáky.

Fredík a Elinka chtějí dovnitř

Moje gardéroba se tedy v poslední době smrskla na tepláky, tričko a mikinu, a pokorně přiznávám, že někdy v těch špiňácích musím i do hodiny, protože se prostě nestihnu převléct. Ale můj pejsek to považuje za naprosto nejvíc sexy oblečení a jakmile vidí, že se soukám do zablácených tepláků, jeho nadšení nezná mezí. Jdeme přece ven.

P.S.I Kamarádka kdysi nazvala svůj nejoblíbenější oděv "elegantně oslintnuté rifle". Dnes již chápu a nosím totéž. Je to naprosto nadčasová klasika.

P.S.II I když se můj Fredík velmi snaží obstarat mi neustále nové modní fleky, pro jistotu jsem si pořídila i pejsáčka menší velikosti, aby obhospodařoval místa, která jsou pro Fredíka přeci jen moc nízko. I uvítali jsme do rodiny Elinku. (pro neznalé používám jméno Eleanor from Crescent Road, rasa crossbreed teriér – zní to úžasně, ale je to prostě štěně nalezenec na Obloukové ulici, jehož jeden z mnoha předků byl nějaký teriér. Asi.)