Dlouhá doba od minulého podzimu ....

 Je to už opravdu dlouho, co jsem napsala poslední příspěvek. Takže trochu rekapitulace.

Pořád mám dva psy a dvě kočky. Pořád chodím na dlouhé procházky po lesích a pořád mám mobil plný fotek psů, koček a přírody. Potud vše při starém.

Poslední příspěvěk byl o koupání ve studené vodě. Opravdu jsem netušila, co ve mně je. Chodila jsem se koupat celou zimu a nejnižší teplota vody, kterou jsem naměřila, byla 2 stupně Celsia. Bylo to nádherné. Někdy led kolem lehce šustil, někdy se ani nehnul, někdy nebyl vůbec a jednou jsem se pouze namočila v 10 cm vody kolem ústí potoka, protože bylo vše zamrzlé. Celou zimu jsem nebyla nemocná, celou zimu jsem s nadšením vyhlížela slunečné dny a spěchala k rybníku plavat a, přiznávám, kochat se sama sebou a tím, co jsem zvládla. Dokonce jsem zjistila, že je nás vyznavačů studené vody spousta, potkávali jsme se na zasněžených březích, informovali se o teplotě vody, stavu ledu a zkušenostech z různých vodních ploch. Trochu jsem se za tu svým způsobem exhibici styděla, takže jsem celou zimu chodila jen na ten svůj rybník, na svoji lavičku a ocenila, kdykoli jsem tam byla sama. I když, co bych to nepřiznala, když šli kolem lidé v zimním vybavení a prohodili nějaký ten obdivný komentář, moje ješitnost se tetelila blahem. 

Vánoce jsme plánovali na Lipně a můj cíl byl vykoupat se v přehradě. Hrdě musím prohlásit, že jsem si ten sen splnila a 24. prosince jsem se koupala ve vodách lipenské přehrady. Nestálo to za moc, bylo větrno, sychravo a žádný sníh. Ale cíl splněn.

Leden a únor už byly normální, každý pěkný den jsem spěchala k rybníku a podporovala svou imunitu. Vůbec jsem netušila, jak se to bude hodit.

Přišel březen a korona. 

Doteď nevím, co si mám o tom všem myslet. Ze dne na den jsem nesměla pracovat, začala se bát lidí a studovala své tělo víc, než by bylo dobré. Po letech jsem se zase dívala na televizní zprávy a sledovala všechny novinky. Záhy jsem zjistila, že mám všechny příznaky a pravděpodobně i nějaké další. Kdyby příznakem byly rašící rohy a fialové skvrny levém stehně, pozorovala bych je na sobě taky. Jsem prostě magor. 

Zachránila mě kamarádka. Také nesměla pracovat a abychom nemusely mít roušku, podnikaly jsme dlouhé procházky lesem mimo hlavní tahy, nachodily jsme spousty kilometrů a užívaly si míst bez lidí. Ale měly jsme program, měly jsme zábavu a moje tělo mě odměnilo. Zhubla jsem, přestal mě trápit žaludek a začala si to užívat. Protože takovou dovolenou jsem neměla snad dvacet let. 

Vše musí jednou skončit, i doba koronových omezení skončila a já se vrátila více méně do svého normálního života běhu. Nevím, co přinese podzim, nevím, jak se to vše kolem odrazí na mém pracovním i osobním životě. Ale jedno vím jistě. Příští zimu se zase budu chodit koupat a narcisticky obdivovat sebe sama.